Školou povinným začaly prázdniny a já mířím do Rumburku, města ležícího v nejsevernějším cípu Čech, abych zakusila atmosféru akce Severská sekyra, která zde má dlouholetou tradici. Jubilejní 20. ročník je v plném proudu. Chvíli po mém příchodu na faru už začínají přijíždět auta plná mladých lidí, jak místních, tak Brňáků. Už roky jezdí přiložit ruce k dílu na místo, kde je to opravdu třeba. Po pár dnech práce v lese je na mnohých vidět únava, ale spokojené výrazy prozrazují, že odvedli kus poctivé práce.
Vyšlo v Salesiánském magazínu 4/2026
Patricie Kosíková / foto: Petr Klang
Hned u dveří se dávám do řeči s ředitelkou místního salesiánského klubu mládeže a velmi inspirativní ženou Lenkou Barákovou, která právě přijela s ostatními. I po dlouhém dni v lese je poznat, že ji jen tak něco nerozhodí. Společně se dáváme do přípravy dárků, které dostanou účastníci na památku.
Během našeho rozhovoru zjišťuji, že salesiánský klub je nepostradatelnou součástí Rumburku od roku 1993. Jeho posláním je doprovázet děti, mládež a rodiny ze znevýhodněného prostředí tak, aby se mohly všestranně rozvíjet. Mezi hlavní aktivity patří nízkoprahový klub Zavináč, kde mladí nacházejí nejen bezpečné prostředí, ale také vyškolené pracovníky, kteří jim pomáhají zorientovat se v rozlišných životních situacích. Mohou zde trávit volný čas s kamarády nebo si přijít pro radu či najít pomocnou ruku v různých sociálních strastech. Součástí klubu je i mateřské centrum Koťátko. To pořádá akce, přednášky a programy pro rodiče, nechává prostor pro sdílení, podporu a inspiraci. Během roku rovněž připravují třeba Živý betlém, dětský den, rodinné akce, dělají programy ve školách a další. Salesiáni v Rumburku, kteří se starají o několik přilehlých farností, patří do komunity v Teplicích.
Je to hlavně o lidech
Jakmile máme dárky připravené, přesouváme se do jídelny. Ta je srdcem salesiánského domu a nejinak tomu je i během Severské sekyry. Kolem nás je pár skupinek dětí a mladých v živých rozhovorech a každou chvíli je slyšet smích. Cítím se tady úplně jako doma.
Bez nadsázky se dá o Severské sekyře mluvit jako o tradiční akci, protože letos se koná už 20. ročník. Během prvního červencového týdne se do Rumburku sjíždí místní mladí lidé i zaměstnanci, a pravidelně jezdí také mladí a zaměstnanci ze salesiánského střediska v Brně-Žabovřeskách, z Plzně, Prahy a dalších míst, aby pomohli s prací ve farním lese a přípravou dřeva, kterým se v zimě topí na nedaleké faře v Jiříkově.
Poprvé vzal Pavel Tichý s sebou z Žabin tři mladé kluky, aby společně přiložili ruce k dílu. Postupně se parta rozrůstala, noví přicházeli, mladí dospívali a ze Severské sekyry se stala tradiční akce. Ačkoliv se jedná převážně o náročnou práci v lese, v programu nechybí ani výlet po Českosaském Švýcarsku, kam se z jiných koutů republiky jen tak nevydáte. „Přijde mi, že je to hlavně o lidech. Mnozí se sem už roky vrací. Často si berou v práci dovolenou, aby za námi mohli přijet,“ říká Lenka Baráková
Radost z dobře odvedené práce
Jedním z hlavních přínosů Severské sekyry je nachystané dřevo. Bývaly doby, kdy musel být zaměstnán člověk, který na faře v Jiříkově každou hodinu přikládal do kotle, aby zde mohly probíhat kroužky a byl zajištěn normální provoz. To už je dneska minulostí, starý kotel se podařilo vyměnit za nový a ve stodole je připraveno dřevo na dalších pár zim.
Pravidelný účastník Severské sekyry je i Tomáš Vrána, kterého všichni znají pod přezdívkou Havran. Na první pohled je vidět, že Severská sekyra je pro něj životní styl. Spolu s dalšími, kteří si přisedají k našemu stolu, mi ukazuje fotky obrovských stromů, které za ty roky pokáceli a poté nařezali. Je vidět, že jsou na sebe právem hrdí a já jen žasnu nad jejich odhodláním a radostí z dobře odvedené práce.
Během večeře se všech ptám, jaká je jejich nejoblíbenější část celé akce. Úplně první zareagují téměř nejmladší účastníci – David a Filip Klangovi, kterým se rozsvítí oči a ve stejnou chvíli řeknou: „Divadýlko!“ Vzápětí mi je vysvětleno, že jde o samotný úvod akce. Obvykle probíhá na zahradě střediska a má zábavnou a efektivní formou nejen uvést akci, ale hlavně všechny proškolit o BOZP. Kluci vzpomínají na letošní divadýlko, které vycházelo z terapeutického prostředí, ale i na ta předešlá, která byla inspirována televizní show či sbíráním velikonočních vajíček.
Výkon, po kterém bolí celé tělo
Nakonec si k nám přisedl i salesián Hynek Černoch, který dlouhou dobu v Rumburku působil a poslední roky se sem rád vrací právě na Severskou sekyru. Ukazuje mi akci svýma očima – není to obyčejná práce, často jde o fyzický výkon, po kterém bolí celé tělo.
Severská sekyra je často velkou výzvou, ale díky vzájemné podpoře a přátelským vztahům je možné pracovat od rána do večera. „Největší dík patří Bohu a lidem, které k nám posílá, protože bez nich by to nešlo,“ ohlíží se Lenka s vděčností za 20 lety společné práce, během kterých se prohloubily vztahy mezi Rumburkem a dalšími místy, ze kterých pomocníci přijíždějí. Společný čas ukázal, že stojí za to si vzájemně pomáhat, obohacovat se a být součástí salesiánské rodiny.
Po pár hodinách mezi těmito lidmi odcházím s úsměvem a plná energie. Protože pohled na lidi, kteří společně tvoří vztahy a navzájem si věnují svůj čas, mi znovu ukázal přesah díla nejen Dona Boska, ale i každého z nás. Mám radost, že jsem na chvíli mohla být součástí Severské sekyry.
