Letos 24. srpna uplyne 75 let od smrti pěti mladých mučedníků ze salesiánské oratoře ve Wroniecké ulici v polské Poznani. Jsou to: Czeslaw Jóźwiak, Edward Kaźmierski, Franciszek Kęsy, Edward Klinik a Jarogniew Wojciechowski.
Papež Jan Pavel II. je prohlásil za blahoslavené 13. června 1999 ve Varšavě. Essenský salesián a historik P. Johannes Wielgossse se snažil najít stopy krátkého života pěti chlapců, kteří byli odsouzeni k smrti po dvouletém mučení a věznění. Vyhledal v různých archivech mnoho údajů a dopisů, které chlapci psali z vězení domů. P. Wielgoss nám fotokopii jednoho z dosud nepublikovaných dopisů na naše přání zaslal, aby byla doplňkem k relikvii svatého Jana Pavla II., kterou ve farním kostele v Ostrově u Karlových Varů uchováváme.
Je to dopis psaný přesně rok před popravou nejmladším z nich, který poslal nejmladší člen „pětky“, jemuž tehdy ještě nebylo devatenáct let (narodil se 5. 11. 1922), Jarogniewem Wojciechovskim své matce a sestře. Život jeho rodiny v Poznani byl dlouhou dobu poznamenán traumaty způsobenými otcovou závislostí na alkoholu. Otec nakonec od rodiny odešel. Jarek našel se svými čtyřmi kamarády v salesiánské oratoři. Jeho milovaná a milující maminka zemřela, když už byl Jarek ve vězení. Sestra Lidka úmrtí před Jarkem několik měsíců tajila, nechtěla mu ztížit už tak těžký úděl. Tyto události se v dopise odrážejí:
”Nejmilovanější maminko a sestro!
Píšu Vám, i když jsem ještě od Vás nedostal žádnou odpověď na mé poslední dopisy. Poslední zpráva přišla 21. července. Vysvětluji si to nedostatkem času Lidušky a obtížnou válečnou korespondencí. Stejně každý den čekám, že dopis obdržím. Plný důvěry a naděje v dobré zprávy o naší milované mamince toužím znovu se s Vámi podělit o své pocity a myšlenky. Nejprve jaké je Vaše zdraví? Tuto otázku si kladu každý den – kolik radosti, milovaná Liduš, mi způsobilo Tvoje ujištění, žes mi odpustila všechny urážky, zármutky, protože zde konám svoje první duchovní cvičení, ve kterých rozvažuji nejen svou minulost, ale myslím i na svůj budoucí život pozemský i posmrtný. Často, milovaná maminko, mám před očima ten obraz, kdy myslím na blížící se výročí našeho rozloučení a vidím Tě, maminko, jak kreslíš znak svatého Kříže a z toho znaku požehnání čerpám sílu, odvahu, schopnosti i naději. I dnes děkuji Bohu za vše, co prožívám. To, že musím sedět tady ve vězení, považuji za trest za své hříchy a mám jistotu, že Bůh mi bude i nadále dávat své světlo (…). Dnes věřím, že s pomocí Boží a Nejsvětější Matky, k níž se v těchto týdnech zvláště modlím, zvládnu svůj příští život, i když je přede mnou v temnotách nevědomí. Jsem zdráv a docela spokojený a vyrovnaný, plný síly a víry, že náš Král Ježíš Kristus nás nikdy neopustí a v blízké době nám udělí milost vzájemného a šťastného setkání. V očekávání časté korespondence Vás tiskne a líbá a poroučí Vás Bohu vroucně Vás prosící o modlitbu. Jaroš
Přesně po roce píše Jarek své sestře poslední dopis z cely smrti:
”Sestřičko, nezůstaneš na této zemi sama. Já a maminka budeme stále u tebe. O jedno tě prosím, v každé chvíli svého života předkládej své modlitby Ježíši a Marii, neboť u nich najdeš uzdravení. Nesázej na lidi, ani v dobrém, ani ve zlém. Podívej, jaké štěstí: odcházím spojen s Ježíšem svatým přijímáním. Při tomto posledním přijímání myslím na tebe a obětuji je za tebe i za sebe v naději, že celá naše rodina bude tam nahoře šťastná… Už jdu a čekám tě spolu s maminkou tam nahoře. Odpusť, už nedokážu dál psát.“
Lidmila Hanzlová, ASC