Na večeři s Ježíšem

By 6. 12. 2021Magazín

6/2021 ASC

Jednou se profesora Jiřího Máci studenti v nějakém rozhovoru zeptali: „Kdybyste si mohl vybrat jakoukoliv osobnost, s kým byste šel nejraději na večeři?“ Odpověděl: „Kdybych si mohl vybrat skutečně kohokoliv, vybral bych si Ježíše Krista. Rád bych se ho zeptal na mnoho zajímavých věcí, jak to všechno myslel, jestli jsme to správně pochopili…“

Ale to trochu předbíhám. Na Dušičky jsem v Modřanech v celkem nenápadné vilce navštívil manžele – salesiány spolupracovníky – Jiřího a Irenu Mácovy. Jirka byl nedávno na druhé období zvolen děkanem Stavební fakulty ČVUT, Inka pracuje v KPPP v Praze jako speciální pedagog (o Křesťanské pedagogicko-psychologické poradně jsme psali v čísle 4/2018 str. 4–6). Jirka pochází z Prahy, Inka z Brna.

 

Praha a Brno, tam to někdy trochu jiskří, jak to bylo u vás?

Inka: Moje maminka je z Prahy a tatínek z Charvátské Nové Vsi u Břeclavi. Holka z velkoměsta a kluk z hospodářství. Kompromis byl, že bydleli v Brně. Ale tam jsme moc nebyli, všechny víkendy jsme trávili u prarodičů v Charvátské Nové Vsi a na zimní a jarní prázdniny jsem jezdívala zase do Prahy. Já jsem Brňák jen podle toho, že jsem se tam narodila. Takže žádnou animozitu jsem mezi námi dvěma nevnímala. 

Jirka: Můj dědeček byl z Tišňova, jezdili jsme tam každé prázdniny. Později jsem poznal kromě Inky mnoho dalších skvělých Moraváků, takže já k nim mám velmi vřelý vztah.

Ty ses pak, Inko, na studia přestěhovala do Prahy.

Inka: Rodiče chtěli, abych se přestěhovala k babičce do Prahy a trochu se o ni postarala. A měli takovou teorii, že abych mohla bydlet v Praze, tak tam musím studovat školu, která v Brně není. Na výběr byla ekonomie a speciální pedagogika, ta se však první rok studovala v Brandýse nad Labem. A protože cílem nebylo studovat, ale starat se o babičku, vystudovala jsem ekonomiku průmyslu. 

Před babiččinou smrtí jsem se seznámila s Jirkou, což bylo krásný, protože v Praze jsem kromě nemocné babičky nikoho neměla, všechno to tady na mě padalo.

Po škole jsem rok pracovala na generálním ředitelství Tranzitního plynovodu, což mě opravdu nebavilo. Pak jsem šla na mateřskou. Po revoluci jsem začala spolupracovat s Ivanou Bernardovou jako sociální pracovnice, napřed jako dobrovolnice, pak jsme založily poradnu.

A ty, Jirko?

Jirka: Já jsem vystudoval stavební fakultu a chtěl jsem pokračovat na škole kandidaturou, ale bylo mi celkem otevřeně řečeno, že bez vstupu do strany to nepůjde. Naštěstí na Stavebním ústavu ČVUT byly podmínky příznivější a trochu mi pomohla i náhoda. Dostal jsem Cenu ministra školství a při předávání diplomu se mě tehdejší ministr školství Vondruška ptal, jaké jsou mé další plány. Odpověděl jsem mu, že se chci hlásit do aspirantury na Stavební ústav ČVUT. „Pošlete mi kopii přihlášky na ministerstvo, uvidíme, co se dá dělat,“ reagoval na to ministr. Příliš jsem si od toho nesliboval, ale kopii přihlášky na ministerstvo poslal. A skutečně do toho ústavu přišlo nějaké avízo, aby mě přijali. Tam z toho byli dost nervózní, nevěděli, co si o mně myslet, jestli jsem nějaká protekce nebo spolupracovník StB. To mi ale řekli až po čase, když jsme se víc poznali.

S Inkou jsme se brali na konci jejího studia, když jsem se vrátil z vojny. Postupně se nám narodily tři děti, Petr, Ondřej a v červnu 1990 Kateřina. V září téhož roku jsem odjel na studijní pobyt na univerzitu ve Swansea ve Walesu, Inka tam za mnou pak statečně přijela se třemi malými dětmi. V září už tam byli studenti, takže bylo těžké najít nějaké ubytování. Ale měli jsme obrovské štěstí (Bohu díky) – místní anglikánský sbor nám nabídl k pronájmu krásný dům za velmi příznivou cenu. 

Po návratu z Británie jsem nastoupil jako odborný asistent na Stavební fakultu a uskutečnil jsem tak svůj původní plán stát se vysokoškolským pedagogem.

 

Stal ses proděkanem pro pedagogickou činnost, a nakonec také děkanem. Dostaneš se vůbec ještě ke studentům?

Ano, možná i víc, protože jako proděkan jsem se studenty musel řešit řadu studijních i osobních problémů. Kontakt se studenty jsem neztratil ani jako děkan, učím stejně jako jiní profesoři u nás na katedře, každý semestr přednáším Dynamiku stavebních konstrukcí, mám volitelný předmět Seizmické inženýrství, vedu bakalářské a diplomové práce, jsem školitelem doktorandů. Být děkanem je služba akademické obci na dobu určitou, ale učení je to, co mě baví a naplňuje. 

Jací jsou dnešní studenti?

Jirka: Mají mnohem více možností, ale také k tomu potřebují více zodpovědnosti. Někteří si neumí studium zorganizovat, během semestru často nejsou kontrolní body, úkoly se hromadí a na konci semestru pak nestíhají termíny.

Mnoho studentů při studiu pracuje, občas to ale musíme řešit, protože se na práci vymlouvají. Na druhou stranu mě těší, když se na konci jejich studia, třeba při promocích, dozvím, že drtivá většina z nich si našla zajímavé uplatnění.

A když se, Inko, ještě vrátíme k tobě…

Inka: V poradně jsem začínala v dvojroli – ekonom a sociální pracovnice. Postupně mě to stále více táhlo k práci s lidmi a tak jsem nejprve absolvovala výcvik v rodinné terapii, a nakonec vystudovala speciální pedagogiku. Pro změnu v Brně. Při studiu jsem zažila řadu vtipných momentů, protože jsem měla už hodně praxe a ta se ne vždy shodovala s teorií a já měla tendenci opravovat vyučující. Ale učila jsem se poctivě, až se mi moje děti smály, že prospěchové stipendium se na dálkovém studiu nedává. I tady jsem se setkala s Donem Boskem, v části alternativní způsoby výchovy byl zmíněn i jeho preventivní systém.

Jaká je náplň tvojí práce v KPPP?

Inka: je to především diagnostika specifických poruch učení a chování – laicky řečeno, snažím se zjistit, proč to některým dětem ve škole nejde a jak by se jim dalo pomoci. Součástí mé práce je i spolupráce se školou, pozorování dítěte i pedagoga při práci v hodinách, vymýšlení konkrétních postupů, jak vhodnými výukovými metodami překonat handicap dítěte. Vážím si toho, že mi učitelé postupně začali důvěřovat a do škol chodím moc ráda. Dřív jsem hodně pracovala s celými rodinami v rámci rodinné terapie, s kolegyněmi jsme vymýšleli adaptační kurzy, kurzy efektivního učení, ale toto jsem postupně předala mladším. Postupně si zkracuji úvazek a přecházím stále víc do role babičky. Teď už máme čtyři vnoučata – od Petra jedno, od Ondřeje tři, Katka měla nedávno svatbu, tak se těšíme, že to není definitivní počet.

Jirka: Já vždycky obdivuji, jakou máš, Inko, schopnost jednat s lidmi na okraji společnosti. Třeba s karlínskými Romy. Já bych před nimi utekl, tebe zdraví a nadšeně se k tobě hlásí. 

Inka: V Karlíně jsem dlouho měla na starosti zvláštní školu. Já jsem původně bruneta a oni mi říkali: „Vy jste stejně naša. Neříkejte, že nemáte v rodě nějakého cigana.“

Jak jste poznali salesiány?

Inka: Přes Ivanu a Pepu Bernardovy z naší hostivařské farnosti. Šli na nás rafinovaně přes lidskou stránku – pozvali nás do manželského společenství, několikrát jsme u nich byli na chalupě v Krušných horách. V tom společenství jsme zaregistrovali, že někteří si tam tak trochu polotajně domlouvají ještě nějaké jiné společenství. Hlavně Jirku to tenkrát zajímalo, tak se ptal. Bernardovi chvíli mlžili, bylo to ještě před revolucí, ale když viděli opravdový zájem, šli s pravdou ven. Spolupracovnický slib jsme skládali v roce 1997. 

Co vás na salesiánské spiritualitě zaujalo, co vám dává?

Inka: Po revoluci jsem učila náboženství v Hostivaři, k tomu ta práce v poradně – měla jsem pocit, že se potřebuji někde dobít. A to mě právě dává salesiánské společenství. Jsem s lidmi, kteří se stejně jako já zajímají o mladé lidi, prožívají víru podobným způsobem, mají vzor v Donu Boskovi a jsou pro mě inspirací. 

Jirka: Jožka Kopecký říkal, že výrazným rysem salesiánů je „normálnost“, jejich spiritualita je snadno přijatelná pro společnost. Nevím, jestli bych se ke studentům choval jinak, kdybych nebyl salesián spolupracovník, ale možná přece jenom mám ke studentům bližší vztah, protože mládež více vnímám jako důležitou součást společnosti.

Inka: Mně se ještě na Sdružení od začátku líbilo, že je zde spojení teorie a praxe, modlitby a činnosti, složka duchovní i praktická. A že to můžeme prožívat spolu jako manželé.

Šest let jsi, Jirko, pracoval v provinciální radě ASC jako koordinátor. Jak na to vzpomínáš?

Jirka: Moc rád. Myslím, že jsme něco udělali a Sdružení někam posunuli. Některé věci, které jsme vymysleli, fungují do dneška, třeba formační setkáni. Dali jsme do pořádku majetek sdružení. Zaváděly se nové Stanovy a Pravidla. Připravovali jsme roční formační plány. A taky jsme tam s Inkou našli dobré kamarády, i po těch letech se stále jednou za rok setkáváme. 

Pak jsem hodně vděčný za to, že jsem mohl být na dvou světových kongresech ASC. I když to bylo dost hektické, tak to bylo povzbuzující. Byli tam lidé z celého světa, bylo vidět, že to spolupracovnictví může fungovat různým způsobem. Spolupracovníci někde mají svá vlastní velká díla, zejména v místech, kde salesiáni nebo salesiánky nejsou. I když jsme různí, máme společné kořeny a snadno se naladíme na stejnou notu.

Vy jste měli velmi blízký vztah k Johnymu Komárkovi. Jak jste se spřátelili?

Jirka: Seznámil nás Jirka Šárka, když byl Johny provinciálem. A nějak hned mezi námi přeskočila jiskra. Jezdil k nám na chalupu, pozval nás do Švýcarska, když tam o prázdninách zastupoval P. Antonína Špačka. On hodně jezdil do rodin pomáhat a povzbuzovat, ale k nám si jezdil, myslím, hlavně odpočinout. Chodili jsme na výlety, hodně četl a spal.

Inka: Jirka s Johnym mi připadali jako rodní bratři, tak si sedli – povahou, zájmy a třeba i smyslem pro humor.  Johny taky Jirku vyškolil ve víně.

Jirka: Ale já jeho taky. On pil suché víno, já jsem ho naučil, že taky existuje i jiné víno, třeba polosuché, a že taky může být dobré. 

Inka: Býval u nás na chalupě na Nový rok, měli jsme soukromé bohoslužby. Když přijel do Prahy, zatelefonoval: „Tož, děcka, jsem v Praze.“ Sešli jsme se na večeři, popovídali, popili vínko, a pak se třeba zase čtvrt roku neviděli. Myslím, že jsem taky byla jedna z prvních, komu volal, když onemocněl. Bylo to takové dlouhé, intenzivní, hezké přátelství.

 

Dalším fenoménem, který mám s vámi spojený, je vaše chalupa v Potůčkách v Krušných horách.

Jirka: Nikdy jsme nebyli typičtí chalupáři, nemusíme mít na chalupě stylový nábytek, ani by se to tam nehodilo. Pro nás je priorita příroda kolem. Oba pracujeme ve školství, tak máme v létě víc volna, díky internetu tam můžeme i částečně pracovat. 

Inka: Strávili jsme tam covidový lockdown. Nebyla tam ani noha, měli jsme celé Krušné hory pro sebe. Les máme dvacet metrů od chalupy, na podzim můžeme na protějším kopci poslouchat jeleny v říji.

Jirka: Jednou ráno jsem se díval z okna, byla mlha, z ní se najednou pomalu jeden po druhém vynořili jeleni, pásli se a zase pomalu zmizeli do mlhy. Byli tak blízko, že jsem slyšel, jak ukusují trávu.

Vy na mě vždycky působíte tak nějak jednotně, jako že se ve všem shodnete…

Jirka: Taky už na tom skoro 40 let intenzivně pracujeme! Máme například každý úplně jinou představu, jak trávit dovolenou – Inka má hodně ráda moře, já zase hory. Ale časem jsme dokonvergovali do stavu, který vyhovuje oběma. Už 10 let zahajujeme léto na Krétě v malé vesničce na jižním pobřeží a končíme v Alpách. Já na pláži vydržím tak do jedenácti, Inka mnohem déle. Tak se jdu třeba projít po vesnici, už mě tam hodně lidí zná, až se Inka diví, s kým vším se zdravím. Koupání v moři doplňujeme objevováním soutěsek a klášterů. Naopak když jedem do Alp, tak tam jsou zase občas nějaké bazény, takže ani Inka tam v tomto směru nestrádá.

Co říci závěrem? 

Jirka: Co se týče té večeře s Ježíšem, asi by nám neřekl nic převratného, nejspíš to, co slyšíme už několik tisíc let: „Miluj Hospodina, svého Boha … a svého bližního … A jednej podle toho.“ A možná by i připojil to, co říká papež František: „… a taky přírodu.“

 

Děkuji Ince a Jirkovi za milé povídání a výborný štrúdl (dokonce dva, slaný i sladký) a přeju jim hodně dobrých večeří s příjemnými lidmi – a nakonec setkání s Ježíšem u nebeského stolu. Ale to už asi nebudou mít potřebu na něco se ptát.

Jan Zindulka