Salesiánský magazín 4/2024
V červnu 2024 jsme se s partou salesiánů spolupracovníků a přátel vydali na safari do Botswany. Kromě pozorování zvířat jsme prožili i jedno neobyčejné setkání – navštívili jsme mladou salesiánskou misii, navázali se spolubratry přátelství a nabídli jim praktickou pomoc.
Sedíme v terénním autě, koleje vyjeté v hlubokém písku s námi pohazují podle svého, takže nadskakuji až ke stropu. Přesto na klíně držíme v pohotovostní poloze foťáky a dalekohledy. Zpočátku jsem měla pocit, že se při takové jízdě nedá nic zahlédnout, ale pod vedením zkušených přírodovědců se to docela daří. Dokonce si zvládáme za jízdy vzájemně předčítat z neuvěřitelných dobrodružství českého cestovatele Emila Holuba, které zde prožíval před 140 lety.
„Jednotlivý cestovatel, jakmile jej postihne blouznění nebo snad docela bezvědomí, je najisto ztracen, což se u cestující společnosti stává docela zřídka.“
Na výhodách „cestující společnosti“ jsme se shodli i my, přestože jsme preventivně polykali léky a blouznění z malárie, jak je popisuje Holub, nám snad nehrozilo. Aniž by kdokoli z nás cílevědomě skládal skupinu podle profesí, sešli jsme se dva přírodovědci, automechanik, spojový mechanik, tvůrce vzdělávacích filmů, lékař, houževnatá výtvarnice a dvě odbornice z neziskového sektoru – jedna s vášní pro dokumentování všeho a všech, druhá se znalostí cizích jazyků. Kromě Lukáše a Simony Šimkových, autorů nápadu vydat se na safari do Botswany, jsme se vše o cílové destinaci museli teprve dozvídat. Zatímco známí nás bombardovali otázkami, zda nás nesežere lev, neuštkne had nebo zda je to tam bezpečné, odkrývali jsme postupně překvapivá fakta. Botswana je země o rozloze Francie, obývaná čtvrtinou počtu obyvatel Česka a čtvrtinou světové populace slonů. Nachází se tu největší vnitrozemská říční delta – Okavango. A hlavně je Botswana od roku 1966 stabilní demokracií, která se již léta umisťuje na žebříčcích bezpečnosti i nad některými evropskými zeměmi.
„Pro cestovatele i pro obchodníka je přízeň panujícího knížete vždy věcí nejdůležitější… Khama je nejmocnějším, nejbohatším, ale také nejšlechetnějším z bečuánských vládců.“
Poslední dědic královského titulu z kmene Bamangvatů, Seretse Khama, zemřel v roce 1980. Při návštěvě muzea rodiny Khamů v Serowe jsme ale viděli, s jakou obrovskou úctou na něj v Botswaně vzpomínají. S důrazem na to, že vliv této rodiny na místní dějiny začíná už Khamou III., který přijal jako mladý muž křesťanství a jehož šlechetnost zdůrazňuje Holub ve svých zápiscích. Seretse Khama, jeho vnuk, převedl Botswanu v roce 1966 z britského protektorátu k nezávislosti za okolností, které jsou přímo románové – doporučuji k tomuto tématu životopisný film z roku 2016 „Spojené království“ (GB, rež. Amma Asante).
Tak jako Holub oceňoval přízeň panovníka, tak my jsme si užívali přízeň a vstřícnost běžných obyvatel Botswany. Když jsme před západem slunce museli rychle hledat místo k táboření blízko vesnic, vždycky nám místní přišli s úsměvem popřát dobrou noc. Dorozumění bylo jednoduché – oficiálním jazykem Botswany je angličtina.
„Budiž mi dovoleno otázat se, ke komu jsme se to ve zdejší pustině dostali?“ „Jmenuji se páter Booms a jsem členem zambezijské misie Tovaryšstva Ježíšova,“ odpověděl mi muž.“
Byla velká náhoda, že Holub narazil na své cestě na katolického misionáře. Botswana je sice ze 70% křesťanskou zemí, ale katolíků je mezi nimi dodnes minimum (cca 5%). V zemi působí od počátku spousta denominací a modlitebny jsou pro turistu poměrně neviditelné – žádná kostelní věž, většinou jde o nízké budovy, které připomínají naše skautské klubovny.
Hned po zakoupení letenek v listopadu 2023 však Petr a Lída Janžurovi pro jistotu zkusili vyhledat, jestli v Botswaně působí salesiáni. A nevěřili vlastním očím, když se dočetli, že 8. prosinec 2023 bude v druhém největším městě Botswany Francistownu oficiálním datem zahájení salesiánského díla. Dorazila tam skupina salesiánů ze Zambie – P. Vincent Tembo, P. Irvin Lumano a bratr Sylvestr Makumba. Zatímco zambijské salesiánské dílo zakládali v osmdesátých letech Poláci, do Botswany přicházejí po 40 letech již salesiáni vyrostlí z místní africké tradice (bratr Sylvestr složil sliby jako první zambijský salesián 1. ledna 1989).
A tak se pochopitelně součástí našich příprav na africkou cestu stalo i pátrání po spojení na ně a zjišťování, jak jim případně pomoci. Český salesián P. Václav Klement, který je provinciálem v sousední Jihoafrické republice, nám ochotně zprostředkoval kontakt na P. Vincenta Tembe. On a jeho spolubratři nás svým konkrétním přáním překvapili – postěžovali si, že při čekání na pracovní povolení musí stále fungovat provizorně, ve vypůjčených prostorách předměstské farnosti, a veškeré bohoslužebné potřeby si půjčují. A tak nás poprosili o starší náčiní a oblečení, u nás nevyužívané. Představa, že pašujeme do Afriky zlaté kalichy a vyšívané ornáty, nás trochu zaskočila, ale brzy nám došlo, že přece jedeme k salesiánům. Díky odbornicím na šití kněžského oblečení, sestrám de Notre Dame z Hradce Králové, jsme získali bednu nových i starších praktických kousků, které jsme rozdělili do svých zavazadel; přiznávám, že náhradní střapečky k cingulům jsme „zapomněli“.
V červnu jsme pak strávili se salesiány ve Francistownu celý den včetně společné bohoslužby. Po ní jsme odpovídali na otázky, jaké to bylo žít v Sovětském svazu a co to znamená být salesián spolupracovník. U večeře jsme se bratrů ptali, jak bychom jim mohli být dlouhodoběji nápomocni. Br. Sylvestr popsal jejich situaci realisticky – před podporující spoluprací je třeba, aby zde salesiáni získali povolení k činnosti. Poté by chtěli postavit domek pro komunitu a kapli na pozemku, který již mají. Souběžně je trápí, že nemají na přilehlém hřišti osvětlení – v této části země přichází soumrak tak rychle, jako když zhasnete žárovku. A přitom kluci by si ještě nějakou dobu rádi venku zahráli… Zatím jsme tedy svěřili botswanské salesiány našemu zemřelému salesiánovi Johnymu Komárkovi. Totiž díky Irče a Jirkovi Mácovým, u nichž Johny býval na chalupě, jsme do Afriky přivezli také jeho kalich a misku – tak Johny, nezahálej! A vy se určitě dozvíte, kdybychom něco pro botswanské bratry chystali. Zatím děkujeme společenství ASC Praha-Střed a všem, kteří se složili na předaných 1100 USD.
„Když jsem tyto velkolepé vodopády navštívil poprvé, dopřál mi osud u nich pouze třídenní pobyt, ačkoli jsem se tam chtěl zdržet nejméně tři neděle.“
Nám v hektickém 21. století osud dopřál pouhé tři týdny na celou výpravu, takže na odbočku do Zimbabwe k Viktoriiným vodopádům jsme měli jen jeden den. Na celé tři týdny se našimi pojízdnými domovy staly dvě velké safari Toyoty. V řízení se střídali automechanik Václav, filmař Petr a doktor Libor. Většinou jsme jezdili podle skvělé aplikace Mapy.cz, která znala i ty nejmenší stezky… Na autech bylo po dvou střešních stanech plně vybavených matracemi, spacáky i polštáři. Zadní část auta představovala prostor pro batohy i zásobárnu (včetně nádrže na užitkovou vodu) a kuchyň, v které bylo skutečně vše od lžiček až po ledničku.
„…lovci bydlí obyčejně kilometr od míst s vodou… a vydávají se ráno a večer k napajedlu…“
Lidé se ptají, jestli jsme viděli, jak se zvířata mezi sebou loví. Neviděli… Možná i proto, že naprostá většina zdejších zvířat jsou býložravci. Viděli jsme jen dvě majestátní lvice, určitě nažrané po lovu. Viděli jsme opatrnost obrovských slonů, s jakou hlídali svá slůňátka na břehu napajedla plného krokodýlů. A vojáky se samopaly, kteří nepřetržitě hlídkují tam, kde žijí ohrožení nosorožci. Naučili jsme se vstát brzy, abychom i u cest mezi vesnicemi zahlédli krmící se slony, a přes poledne odpočívat, protože zvířata to dělají také tak. Užívat si krásu podvečera, kdy člověk sedí na písčitém okraji vyschlého řečiště a před ním se v zapadajícím slunci vedle sebe pasou stáda pakoňů, antilop a prasat bradavičnatých, v nedalekém křoví se za praskotu větví krmí několik slonů a v dálce pobrukují hroši. Tenhle biblicky rajský obraz na hranicích s Namibií u Lynianti byl pro mne nejsilnějším africkým zážitkem.
Kdyby na Botswanu vzpomínal někdo další z naší devítičlenné výpravy, dozvěděli byste se určitě něco jiného. Dalo by se psát víc o zvířatech a ptácích, o diamantových dolech, o prašné jízdě vyschlou solnou pánví, o obrovských baobabech, o tom, jak vyprostit zapadlé auto. Každý z nás má z Botswany nepřeberně vzpomínek – a bylo to nádherné. Včetně prožitku, jak snadné je navázat přátelství i na druhém konci zeměkoule, když v tom má prsty salesiánský duch!
Jana Vachulová, ASC Praha-Střed
Citáty jsou z knihy Emila Holuba: Cesta do země Mašukulumbů, Mladá fronta, Praha 1973
Autoři fotografií: Václav Kučera a Ludmila Janžurová