Skip to main content

Na misiích v říši Čingischána

By 4. 11. 20186 prosince, 2018Magazín
5/2018 MISIE
Ke katolické církvi se v Mongolsku hlásí jen jeden ze tří tisíc lidí, o to víc se tu ale najde bídy. Dva roky působení v této zemi má za sebou salesián P. Jaroslav Vracovský.

Ing. Mgr. Jaroslav Vracovský, salesián kněz, narozen v roce 1969 v Plzni, po ukončení gymnázia studoval elektrotechnickou fakultu na Českém vysokém učení technickém v Praze (1987-1992), během které se zapojil do chaloupek a asistentských setkáních. Zde se seznámil se salesiány. Sám složil první sliby v roce 1993 v Hodoňovicích u Frýdku-Místku. Rok studoval teologii na Karlově universitě v Praze a pak 4 roky na Jihočeské universitě. Na kněze byl vysvěcen v roce 2002. Po tříletém působení ve Zlíně se pak podílel na vzniku Salesiánské asociace Dona Boska a programů na formaci a vysílání salesiánských dobrovolníků. Sám pak odpověděl na výzvu hlavního představeného jít mezi nejchudší děti a mladé lidi do Mongolska, kam byl poslán v roce 2015.

Zvyknout si na prostředí, které se od toho našeho tolik liší, pro něj vůbec nebylo snadné. „Mrazy minus deset nebo dvacet znám i z Česka, ale jak se obléct, když se ochladí na minus čtyřicet nebo padesát, to jsem se musel naučit až tady: dvě péřové bundy, šála uvnitř i navrchu, troje nebo čtvery teplé ponožky,“ vypočítává na začátku rozhovoru. Středoevropana v Mongolsku může zaskočit také nefungující veřejná doprava, kterou suplují „taxíky“ v podobě téměř jakéhokoli kolemjedoucího vozidla, všudypřítomné sklo z rozbitých lahví vodky, které se po dopití rozbíjejí, protože „střepy přinášejí štěstí“, anebo nemožnost na cokoli se spolehnout. Samotná příprava na působení v exotické zemi daleko na Východě zahrnovala v jeho případě také poněkud překvapivou cestu na Západ. Absolvoval čtyřměsíční jazykový kurz angličtiny v irském městečku Maynooth. Angličtina je pro církev v Asii spojující jazyk: denně se používá v salesiánských komunitách a je také výchozí pro studium místní jazyků,“ vysvětluje otec Jaroslav a vysvětluje, že bez angličtiny by se v desetičlenné mongolské salesiánské komunitě neobešel. Tvoří ji kněží z Vietnamu, Koreje, Indie, Polska, Hongkongu a Východního Timoru.

Salesiáni působí v Mongolsku na třech místech: kromě hlavního města Ulánbátaru, kde provozují učiliště a dům pro opuštěné děti, také ve druhém největším městě Darchanu a od roku 2016 i ve venkovské oblasti Šuvuu. Působení salesiánů přináší první duchovní plody. Tím nejviditelnějším se stalo kněžské svěcení vůbec prvního mongolského kněze. V srpnu roku 2016 se jím stal Joseph Enkg Baatar.

Járo, proč jsi vlastně odjel na misie do Mongolska? Co tě k tomu vedlo? Nelíbilo se ti už u nás? 

Abych pravdu řekl, tak bych před deseti lety ani sám nečekal, že se jednou dostanu do Mongolska. První významný impuls přišel s papežem Františkem a jeho misijní encyklikou Radost evangelia. „Vyjděme, vyjděme, nabídnout Krista všem…“ Pak k tomu přispěl hlavní představený s tématem salesiánského misijního dne 2015 „Pane, pošli mě!“. A do třetice: sám jsem přes 10 let hledal a připravoval misijní dobrovolníky do různých částí světa a „nakazil“ jsem se od nich. Na setkání pro rozlišování povolání „Come In“ jsme učili mladé, že nejde jen o to najít svou životní cestu, ale stále zůstávat v Božím volání. Tak se to všechno sešlo a já jsem si v 45 letech řekl: „Buď teď, anebo nikdy. Záda mě ještě nebolí, a jestli mohu někde sloužit mladým lidem někde víc, než v ČR, tak jsem k dispozici.“ Po měsících rozlišování jsem pak hlavnímu představenému napsal dopis a on mě pozval do Říma na osobní setkání. Tak se stalo Mongolsko mojí zaslíbenou zemí.

Jaké je Mongolsko dnes? Všude stáda koní, ovcí a velbloudů, anebo se Mongolsko mění?

Mongolsko prožívá dnes asi něco podobného, co prožívala Itálie za časů Dona Boska. Lidé se stěhují do hlavního města Ulánbátaru, které se stále rozrůstá. Před 15 lety v něm žilo 700 tisíc lidí, dnes již 1,5 milionu, mnozí ve velmi nuzných podmínkách. Ze tří miliónů všech obyvatel Mongolska jeden milion stále kočuje. Rozlehlé stepi, stáda a lidé žijící v jurtách u svých zvířat, to vše spojené náročným životem v drsných klimatických podmínkách, ale také s krásnou a bohatou kulturou, kde je důležitá pohostinnost, úcta ke starším, spoluodopovědnost a ochrana životního prostředí.

Mám dojem, že letošní mongolská zima byla dost tuhá i na vaše poměry. Jak jsi ji přežil? Měl jsi čím se zahřát?

Každá zima tu trvá osm měsíců. Na konci září už může napadnout sníh. V polovině října bývá klidně i minus 20 stupňů, ale to teprve zima začíná. Nejkrutější je obvykle v lednu, kdy teploty dosahují normálně i minus 40 či 50 stupňů. Zatím jsem v Mongolsku prožil jen 2 zimy, letos v lednu vláda kvůli mrazům zavřela na měsíc i školy. Jinak v zimě všechno funguje jako v létě: krávy se pasou na sněhu, auta jezdí, venkovní tržnice fungují… Stejně tak i salesiáni a naše služba pro mladé. Jen se musíme víc obléknout. Bez teplé bundy a dvou šál, jedné pod a jedné nad kapucí, by to bylo náročné.

Zajímalo by mě, jakou mají Mongolové povahu, jak se chovají k cizincům. A čím žijí tamní mladí lidé, co je baví.

Jak už jsem se zmínil, Mongolové jsou od přirozenosti pohostinní, zvláště na venkově ve stepích. Obyčejní lidé cizince rádi vidí, a když mohou, dávají se s nimi do řeči. Mě obvykle považují za Američana a zdravím mě „Helló“. Jsou překvapení, když jim odpovídám mongolsky… Z Číňanů mají Mongolové strach. Asi proto, že byli dlouhou dobu pod čínskou nadvládou a nechtějí, aby Číňané obsadili jejich území. Mongolská vláda na dlouhodobě žijící cizince uvaluje velkou zátěž: každoroční povolení k pobytu, kontroly cizinců, povinnost dát zaměstnání čtyřem až pěti místním a platit za ně daně a nakonec finančně nákladné vízum (pro faráře ve farnosti kolem 50 tisíc Kč za rok!)

Vědí v Mongolsku něco o nás? Jak se řekne mongolsky Česká republika?

Jsou lidé, kteří o ČR nemají ani ponětí. Ale jsou i ti, kteří naši vlast znají, často pro to, že někdo z příbuzných odjel k nám do ciziny za prací. A jak se řekne Česká republika mongolsky? Čech uls (Чэх үлс).

Křesťanství u vás asi není většinové náboženství. Jak to vypadá s náboženskou příslušností a prožíváním víry? A mohou se křesťané svobodně projevovat, nebo funguje režim určité utajenosti? 

Mongolsko se považuje za tradičně buddhistickou zemi. V 16. a 17. století přijali tibetský buddhismus a stali se tak krotšími, než kdysi byli za Čingischána. Když se Mongolsko stalo ve 20. letech minulého století druhou komunistickou zemí na světě, následovaly tvrdé čistky a většina buddhistických klášterů byla zrušena a spousta mnichů byla pronásledována a povražděna. Křesťanství začalo pronikat do Mongolska až po antikomunistické revoluci v roce 1990, většinou z Koreje a USA. Katolická církev zde nově začala svou misii až v roce 1992. Působíme zde oficiálně, i když s určitými omezeními, např. náboženství se nesmí učit na školách, ale jen v kostele či na faře. Ať už buddhisté či křesťané, všichni jsou pod vlivem praktického šamanismu. Místo křížků a kapliček můžete všude vidět posvátná návrší z kamenů k místním obřadům…

Pokud vím, salesiánské dílo v Mongolsku spadá pod vietnamskou provincii a jsou tam v současnosti dvě salesiánské komunity. Působil jsi přes dva roky v Darchanu? Nyní jsi v Ulanbátaru, co je tam tvým posláním či úkolem?

Ano, Mongolsko bylo svěřeno vietnamské provincii. Mezi námi 10 salesiány jsou 3 Vietnamci, a pak jeden Číňan, Korejec, Ind, salesián z Východního Timoru a Indonésie, a pak z Evropy jeden Polák a já. První více jak dva roky jsem prožil v Darchanu a hned po 4 měsících jsem se stal ekonomem a brzy jsem také dostal na starost místní oratoř. Za poslední rok jsme zaregistrovali více jak 900 dětí. Teď jsem na cestě do Říma na misijní kurzy. V polovině prosince bych měl být zpátky v Mongolsku a mít nové poslání – pomáhat v projektové a plánovací kanceláři a pak sloužit v nedaleké venkovské farnosti Šuuvu. Už se na to těším.

Járo, lehce osobní otázka – chutná ti víc koňské maso nebo velbloudí? Co se vlastně v Mongolsku jí?

Nejčastěji se v Mongolsku jí skopové, hovězí či kozí maso. Skopové je nejlevnější a místní lidé ho umí připravit na mnoho způsobů: uvařit, udělat z něj masové knedlíčky (bóz), dát ho do smažených masových placek (chúšúr) či ho uvařit v sudu s horkými kameny s brambory, mrkví a cibulí – to je ta pravá pochoutka na výlet!

Byl za tebou v Mongolsku už někdo od nás z Čech? Projeli jste trochu Mongolsko?

Když jsem se zeptal mamky a sestry, co by řekly, kdybych jel do Mongolska, tak odpověděly: „No to by bylo super, to bychom se za tebou hned přijeli podívat.“ A tak se také stalo. Tři týdny jsme si spolu užívali Mongolska a zavítali i na venkov. Spát v jurtě a jíst pro nás chyceného sviště, to byl zážitek! Pak přijely dvě české studentky mongolistiky, jeden český animátor a nakonec se u nás v Darchanu zastavila v dubnu 2017 i česká parlamentní delegace při své oficiální návštěvě Mongolska. 

Měl bys pro nás nějakou zajímavou osobní historku nebo příběh?

Carlo. Salesián, který začal v roce 2001 salesiánskou misii v Mongolsku, o pár měsíců dříve, než přijeli ostatní spolubratři. Zatím postavil školu, zařídil povolení a sehnal učitele. Muž vizí, které dokázal realizovat. Poprvé jsem ho potkal v červenci 2015 v Římě po setkání s hlavním představeným. Celé odpoledne mi povídal o Mongolsku, pro které žil, ať už byl kdekoliv. Po mém příjezdu v Darhanu byl ředitelem komunity a farářem. Byli jsme velmi podobně naladěni a mohl jsem se od něho spoustu věcí učit. Až do vigilie velikonoční 2017. Tehdy po promluvě dostal nečekaně během bohoslužby mrtvičku. Seděl jsem vedle něj a tak jsem spolu s ním už bohoslužbu nedokončil. Odnesli jsme ho do zákristie, posloužil jsem mu svátostí nemocných a doprovázel ho spolu s ostatním pracovníky do darchanské nemocnice a hned nad ránem do Ulánbátaru, kde mu mohli poskytnout lepší pomoc. Ochrnul na půl těla… Asi týden na to přijel do Darchanu P. Paul, představený naší misie. Během večerního slůvka zmínil jednoho dvacetiletého hocha z naší farnosti, který ho právě oslovil s přáním stát se salesiánem. Co nezmůžeme plány a úsilím, může být docíleno bezmocí a utrpením. Není to náhodou právě jádro velikonočního tajemství?

Možnost podpory salesiánského díla v Mongolsku je na účet Salesiánské provincie Praha: č. účtu 16844021/0100, variabilní symbol: 15101 (Mongolsko). Salesiánská provincie Praha může vystavit potvrzení o daru vhodné pro daňové účely.