2/2023 ROZHOVOR
Téma homosexuality a tranzice (změny pohlaví) rezonuje mezi mnoha mladými lidmi. Zvláště u změny pohlaví někteří psychologové, sociologové i pedagogové troubí na poplach a mluví o epidemii. Přestože v církvi dlouhodobě a tradičně mluvíme o manželství muže a ženy, o vztazích založených na různosti pohlaví, o rodině a o otevřenosti manželů k početí dětí, nemůžeme se už v církevním prostředí tématu, které se ve společnosti označuje pojmy qeer nebo LGBT+, vyhnout nebo je zametat pod koberec.
V rozhovoru s Hankou Strašákovou, mluvčí Milionu chvilek pro demokracii a známou podcasterkou (Na dřeň, Bez filtru), která před časem na Václavském náměstí učinila svůj coming-out, jsme si v rámci Žabovřeského rozmlouvání povídali nejen o její vztahové orientaci, ale i o životě a angažovanosti mladých lidí v dnešním světě.
Hanko, kdy jsi poprvé potkala salesiány?
První kontakt se salesiány byl s Liborem Všetulou. Do Brna jsem se přestěhovala až v maturitním ročníku a Libor nás připravoval na biřmování. Začala jsem chodit do Žabovřesk do kostela, zpívali jsme tady občas se Sborem brněnské mládeže (SBM).
Jezdila jsi také na letní tábory?
Ty pořádal můj strejda Luděk v naší farnosti, takže jsem se jich účastnila odmalička. Jezdila jsem na ně každoročně, později jako vedoucí – a jezdím na ně dosud.
A kromě táborů?
S mládeží jsem začala pracovat až tady na biskupství, když jsme připravovali diecézní setkání mládeže, kam jezdilo hodně děcek z Mamre z Osové Bytýšky. První rok jsem pomáhala se zázemím, ve druhém roce jsme všechno moderovali s Tomášem Margoldem.
Hanko, už nějakou dobu pracuješ jako mluvčí Milionu chvilek pro demokracii. Kolik je to let tvého života?
Milion chvilek funguje už pět let a jako mluvčí působím dva roky.
Na co jste jako „milionáři“ hrdí?
Nejde ani tak o ty „miliony“, ale jsme hrdí na aktivování občanské společnosti, na lidi, kteří vylezli ze zákopů mlčení a začali být občansky aktivní. Nejvíc si tedy cením vytrvalosti a aktivity těch lidí kolem Milionu chvilek.
Je ti vlastní politika, nebo spíš občanský aktivismus? Kde se to u tebe, mladé ženy, vzalo?
Určitě je mi spíš blízký život aktivního občana. Kořeny to má u mě odmalička – byla jsem činná v křesťanském společenství, hrála jsem se svým strejdou divadlo, už v dětství jsme jezdili na nejrůznější akce.
Dělá Milion chvilek pro demokracii něco pro mládež nebo s mládeží?
Naše cílová skupina jsou lidé 40+, ale obracíme se i na mládež, protože víme, že je to důležité. Ještě než jsem byla naplno v Milionu chvilek, tak jsme tady v Brně uspořádali výstavu o totalitarismu a komunismu a s tím jsme objížděli školy. Máme v Milionu chvilek také program pro školy o tom, jak být občansky aktivní a na čem stojí demokracie.
Václav Havel byl politicky velice aktivní, ale nikdy nepodpořil žádnou politickou stranu. Je ti tento postoj blízký – tedy zásadová apolitičnost, nadstranictví?
Osobně je mi tento postoj blízký, svět politiky je mi trochu vzdálený a neinklinuji k němu. V době Václava Havla jsme potřebovali vybudovat fungující aktivní politický systém a budovat důvěru občanů ve své volené zástupce. To mohl Václav Havel víc uvážit, protože nedůvěra v politiky znamená nezájem o politiku. A my bychom měli nést odpovědnost za to, že jsme si politiky zvolili. Měli bychom tedy aktivně hlídat jejich konání a nesoustředit se jen na chození k volbám.
Myslíte si v Milionu chvilek, že váš aktivismus pohne politiky, aby dělali své řemeslo jinak?
Je nám jasné, že na politiky nezapůsobí jeden dopis nebo jedna demonstrace. Ale snažíme se jako občanské sdružení tlačit na politiky, aby dodržovali, co slibovali před volbami. I když tlačíme i na současnou vládu – a myslím si, že momentálně máme nejlepší vládu, kterou jsme mohli mít, protože ostatní strany jsou populistické a extremistické – snažíme se při kritice vládnoucích stran být obezřetní, ale zároveň chceme vládě připomínat, co slíbila.
Jaké to je vystupovat někdy před desítkami tisíc lidí a jako mladá žena tam říkat názory, které říkáš prostě za sebe. Nebo máte nějakou strategii?
Na vystupování před mnoha lidmi se dá zvyknout, i když na začátku jsem byla nervózní a měla jsem strach, protože si uvědomuji, jakou mám odpovědnost. Proto vždycky při takovém vystoupení čtu z papíru, jelikož mluvím za organizaci, a ne za sebe. Poprvé jsem mluvila na pódiu tady v Brně před pěti lety, tak je to už docela dlouhá doba. Stanoviska Milionu chvilek si ujasňujeme společně, máme různé týmy, které na formulacích spolupracují.
Při tvém vystoupení na Václaváku jsi učinila svůj coming-out (vyznání z odlišné vztahové orientace). Mělas to naplánované předem, nebo to bylo spontánní?
Už před tou akcí jsem o tom přemýšlela, ale nebyla jsem rozhodnutá, jestli to řeknu, nebo ne. Tu manifestaci jsme ohlásili měsíc předem, demonstrace sama se konala 30. října 2022. Šlo o akci Česko proti strachu na Václavském náměstí. Reagovala na strach ve společnosti a zvedající se extremistické nálady. Mluvilo se o energetické krizi, ruské válce na Ukrajině, o tom, jestli to tahle vláda vydrží a jak si povede naše demokracie. V mezičase se udála vražda dvou mužů na Slovensku před bratislavským gay klubem, které vrah zabil z nenávisti, homofobie. Začalo se mluvit o tom, jak strach a ticho ubližují, ba dokonce zabíjí. Tehdy se také začala zvedat vlna diskriminace LGBT osob. Řekla jsem si, jak bych mohla v této situaci podpořit LGBT komunitu. Nenapadlo mě nic jiného, než se k této komunitě veřejně přihlásit. Když se „vyoutujete“ mezi svými, tak vaši přátelé o tom začnou přemýšlet jinak. Začne se měnit atmosféra a zabraňuje to dalším útokům, ať už slovním, nebo fyzickým. Hodně jsme o tom v Milionu chvilek uvažovali, jestli to organizaci neublíží.
Já jsem to tehdy zaznamenal jen epizodicky na internetu a netušil jsem, že tvé „vyoutování“ bylo v kontextu s tou bratislavskou vraždou.
Na Václaváku byla mezi námi na pódiu také jedna slečna z toho baru, takže to bylo skutečně v tom kontextu. Tehdy to nesouviselo s politikou, ale s celkovou atmosférou té manifestace. Ale přiznám se, že jsem před coming-outem skoro nevylezla schody na pódium, museli mi trochu pomáhat.
Byl jsem teď ustanoven brněnským biskupem Pavlem Konzbulem pastoračním asistentem LGBT+ osob. Snažím se v té problematice trochu zorientovat. Slyšel jsem už některá vyznání a příběhy gayů. Zajímavé pro mě bylo, když mi vyprávěli coby věřící křesťané, jak těžké pro ně bylo, říct to rodičům. Možná je to neadekvátní, ale hodně mi to připomnělo situaci, když jsem se kdysi přiznal svým rodičům, kteří nechodili do kostela, že chci jít na kněze.
Řekla jsem to našim asi pět minut předtím, než jsem vystoupila na pódiu.
Nechtěl bych být tvým rodičem!
Musím ale říct, že to přijali skvěle a vlastně mě podpořili.
Někteří katolíci kritizují, že jsi s tím šla rovnou na Václavák, místo aby sis tak intimní věc nechala pro úzký okruh přátel a příbuzných.
Jedna paní nám po té akci napsala, že by to bylo v pohodě, kdybychom ji na to předem připravili.
Jako kdyby to bylo v programu?
Ano, kdybychom to dali na plakát a předem oznámili, tak „by s tím byla naprosto v pořádku, ale takhle ne“. Nejspíš to kopíruje církevní debatu o lidech s jinou sexuální orientací v naší společnosti. Přitom jsem nechtěla narušit manifestaci, nechtěla jsem se nikoho dotknout. Myslím, že bychom se neměli bát o těch věcech mluvit, protože jinak se to ve společnosti nepohne. Když jsem měla možnost oslovit 80 tisíc lidí naráz, tak jsme si řekli, že to může mít vlastně pozitivní efekt na otevření tohoto tématu.
Jako kdyby to bylo v programu?
Ano, kdybychom to dali na plakát a předem oznámili, tak „by s tím byla naprosto v pořádku, ale takhle ne“. Nejspíš to kopíruje církevní debatu o lidech s jinou sexuální orientací v naší společnosti. Přitom jsem nechtěla narušit manifestaci, nechtěla jsem se nikoho dotknout. Myslím, že bychom se neměli bát o těch věcech mluvit, protože jinak se to ve společnosti nepohne. Když jsem měla možnost oslovit 80 tisíc lidí naráz, tak jsme si řekli, že to může mít vlastně pozitivní efekt na otevření tohoto tématu.
Někteří lidé v církvi tvrdí, že většina je teď „utlačována“ a upozaďována menšinou. Jak to vidíš?
Obraz homosexuálů je v církvi i ve společnosti prakticky podobný. Mluví se o odlišnosti – a já chci říct, že my nejsme odlišní. To je asi hlavní bod, kde se neshodneme. Když promluvíme o své orientaci, tak to vlastně není „přiznání“, protože ani žádný heterosexuál se nemusí přiznávat k tomu, že je heterosexuál. Dívám se na to z pohledu narovnání občanských práv. K nám se přistupuje nejen v církvi, ale i ve společnosti kvůli homofobnímu chování jinak než k ostatním. Proto si myslím, že se lidé s většinovou orientací nemusí cítit utlačovaní. Když má někdo rasistické názory, tak mu také řeknu, že by tak mluvit neměl, protože tím uráží druhého člověka. Když takto někdo uráží mě nebo někoho z LGBT komunity, tak mu řeknu, že takhle mluvit nemá. Měli bychom začít změnou toho, jak o tom ve společnosti mluvíme. Bojí-li se můj kamarád nebo sestra nebo přítel s odlišnou orientací o tom říct ve své rodině nebo přátelům, tak to přece není v pohodě.
V naší církvi chybí adekvátní diskuse na toto téma. Dlouho bylo tabuizované podobně jako sexuální násilí apod. a je to „zasutý“ problém. Zatím o tom opravdu třeba v kostele při liturgii nemluvíme a je potřeba být trpěliví, než se toto téma opravdu otevře.
K této diskusi je třeba přistupovat ze všech stran. Jelikož jsem mladá a dosud asi ne příliš moudrá, tak o tom mluvím velmi otevřeně, tak, jak to je, a učím se přijímat následky, které to vyvolá, i když jsou nespravedlivé.
Co by se dalo v kostele v této věci změnit?
Řekla bych především o tom mluvit. Kdybys zařadil v kostele přímluvu za LGBT osoby, tak někteří lidé třeba odejdou z kostela, ale nezanevřou na církev, ale na tebe. Což je hloupost, protože sem nechodí kvůli tobě. Je to přece podobné jako v přístupu k ženám v církvi, o kterém také píšeš.
Zdeněk Jančařík, SDB
foto: Dušan Kadlec, Člověk a Víra
