Salesiánský magazín 1/2025 KNIHY
Vychází debutová kniha salesiána Libora Všetuly. Lukáš je dospívající kluk, který má plné zuby toho, jak mu všichni říkají, čemu má věřit. Kostel? Zbytečnost. Zpověď? Trapná povinnost. Bůh? Možná někde existuje, ale Lukáš už dávno ztratil zájem ho hledat. Jenže pak se před ním objeví tajemná brána, která mu otevře svět, kde věci nejsou tak černobílé, jak si vždycky myslel. Jak kniha Lukáš vznikala a opravdu je jen pro mladé čtenáře? To a ještě mnohem více prozrazuje Libor Všetula v rozhovoru.
Proč ses pustil do psaní?
Dostával jsem z různých stran impulzy, abych něco takového zkusil. Byla to výzva, ke které jsem se chtěl postavit čelem. Rád bych tímto příběhem sdělil to, co mi přijde pro život s Bohem užitečné. A vlastně je tam také napsáno to, co bych ve svém duchovním dospívání potřeboval slyšet a co jsem tehdy zas až tak moc neslyšel.
O čem tvoje kniha vlastně je?
O hledání vlastní cesty k víře. Snaží se poukázat na to, že je důležité Bohu věřit. Každá z postav má k víře trochu jiný přístup. Někdo v ní byl vychovávaný, jiný jí dává šanci a někomu ten smysl v současné chvíli chybí. Zároveň je také o objevování nových pohledů na život. A zjišťování, že svět není jen černobílý, ale má spoustu barev.
Jaký byl proces psaní knihy?
Dobrodružný. Velkou pomocí pro mě byla Hanka Kašpárková (editorka podcastu Bez filtru). Na začátku jsem jí poslal kousek příběhu s tím, jestli má vůbec smysl, abych pokračoval. Odpověděla mi, že tento příběh má potenciál a byla by škoda ho nedopsat do konce. A tak jsem pokračoval. Samozřejmě to vždycky nešlo jednoduše. Psal jsem spíš v obdobích. Někdy jsem měl víc času, jindy šlo psaní na druhou kolej.
A dal ti tento proces něco?
V první řadě to je určitě zkušenost, jak se taková knížka píše. Zjistil jsem, že kniha je něco jiného než digitální obsah, který člověk sdílí na internetu. Pro mě osobně je to vlastně nový svět, který mám možnost objevovat. Jsem vděčný, že můžu být součástí něčeho většího. A také jsem se skamarádil s umělou inteligencí, která mi pomohla vytvořit ilustrace.
Pro koho jsi ji psal? Jaká je cílová skupina knihy?
Při psaní jsem si představoval biřmovance, který přišel přijmout svátost, ale není o tom přesvědčený. Zároveň to není jen čtení pro mládež. Najdou si tady své i starší lidé, kteří by rádi získali rozhled. Chtěl jsem, aby to čtenáře hlavně bavilo a aby díky knize vzali do ruky Bibli, kterou mají doma v knihovně nebo třeba jako aplikaci v telefonu. A přál jsem si, aby pro někoho byla také inspirací do života.
Promýšlel sis příběh do detailů, než jsi začal psát?
Ne. Začínal jsem s prázdnou stránkou v počítači. Postupně jsem dával dohromady postavy, myšlenku i dějovou linku.
Proč zrovna Lukáš?
Přemýšlel jsem, jaké jméno dát chlapci, který tento příběh žije. Hledal jsem nějaké mezinárodní a obyčejné jméno, které má něco společného s křesťanstvím, pak mám taky Lukáše v rodině. Až teprve později a vlastně trochu náhodou jsem díky tomu jménu dal své knize ten nejdůležitější přesah do Bible. Na začátku jsem vůbec netušil, kolik se toho v jednom jménu může skrývat.
Je kniha autobiografická?
Celkově ne, ale mám tam pár prvků, které jsem vzal z vlastního života. Třeba první kapitola a čas, kdy Lukáš vstává na mši a vůbec se mu nechce.
Která část knihy se ti psala nejlépe?
Kupodivu to byly ty emocionální scény. K nim určitě patří rozhovor mezi Lukášem a Karlem. A taky situace mezi mámou a Lukášem.
V příběhu má důležité místo vůně. Proč sis vybral právě ji?
Přijde mi, že vůně, respektive čich, je hodně zanedbávaný smysl, se kterým se moc nepočítá. Přitom ve chvíli, kdy ucítíme nějakou známou vůni, se nám nejlépe vybaví vzpomínky. Smysly jako zrak nebo sluch používáme v kostele často, ale vůni jen občas.
Jak je možné, že se Lukáš nebojí oslovovat cizí lidi?
Lukáš si uvědomuje, že není sám. Má totiž Boha. Inspirací k odvaze je pro něj i „spolužačka“ Vivien a vztah k ní ho motivuje nebát se.
Všimla jsem si, že používáš symbol fénixe. Co se za tím skrývá?
Fénix je známý svou schopností znovu se narodit z vlastního popela a symbolizuje naději. Stejně jako na sebe Ježíš bere naše hříchy a překrývá naše rány svou láskou a obětí, i fénix, kterého má Aneta vytetovaného, zakrývá její vlastní ránu. V některých starých katedrálách je právě fénix symbolem zmrtvýchvstalého Krista – obraz naděje, nového začátku a proměny.
Dostáváš od čtenářů zpětnou vazbu?
Ano. Překvapuje mě, kolik lidí mi píše, že jim knížka otevřela oči nebo je inspirovala. Dokonce mi píší i lidé, kteří obvykle knížky nečtou. Dostávám navíc podněty ke zlepšení, za které jsem také moc vděčný.
Jaký to je pocit, když se už ani ne měsíc od vydání chystá dotisk?
Upřímně mě překvapilo, jak rychle se kniha rozebrala. Zvlášť když je to prvotina a čtenáři nemají s tím, jak píšu, žádnou zkušenost.
Můžeme se těšit na druhý díl, případně na další tvorbu?
Rád bych dokončil Lukášův příběh, takže další díl už pomalu začínám psát. Ale spisovatelskou kariéru zatím opravdu neplánuji.
Reakce čtenářky: Za těch 150 stran, které tahle kniha má, se stal Lukáš mým kamarádem. Líbí se mi, kolik toho je v samotném textu skryto. Otevírat v průběhu čtení i Bibli a hledat skryté verše pro mě bylo takovým malým dobrodružstvím. Ovšem postava Anety mi skoro vyrazila dech. Jsem vděčná, že se knížka přibližuje lidem „na okraji“ a odpovídá na aktuální otázky mladého člověka.
Patricie Kosíková