Křtem jsem otevřela další dveře

U salesiánů působila jako dobrovolnice. Začalo to pozváním do kostela a časem v ní uzrála touha nechat se pokřtít. Jak prožívala přípravu na křest? Co jí na cestě k Bohu pomáhalo? Co se pro ni křtem změnilo? Katka nabízí pohled mladého člověka, který měl možnost nejdříve vidět církev zvenku a postupně se stát její součástí.

 

Jak jsi vnímala víru v Boha předtím, než jsi sama vykročila na cestu k němu?

Víru jsem začala víc vnímat až ve chvíli, kdy jsem poprvé přišla k salesiánům. Oslovil mě jejich způsob chování se k lidem. Zapůsobilo na mě, jak se snaží dělat něco dobrého. Předtím jsem neměla potřebu se tím obklopovat.

Je ti na salesiánech, případně na církvi obecně, něco sympatické?

U salesiánů vnímám, že kladou důraz na vztah – na vztahy s lidmi obecně a taky na vztah k Bohu.

Řešila jsi s lidmi kolem sebe víru?

Ano. Měla jsem kolem sebe vždycky někoho, o kom jsem věděla, že je věřící, a za kým jsem se mohla jít zeptat. U salesiánů jsem měla pocit, že tomu všichni rozumí. Ale neměla jsem odvahu za nimi chodit s otázkami, pokud jsme se neznali blíž. Na gymnáziu jsem měla kamaráda, se kterým jsem si hodně rozuměla a mohla se ho ptát na otázky, které mě napadaly. Důležitá pro mě byla kamarádka z tancování, která mě jednou pozvala do kostela. Řekla mi: „Pojď se mnou v neděli do kostela.“ A mně to přišlo hrozně hezký. V té době jsem ještě nevěděla, že se jednou Majda stane mojí kmotrou.

Kdy jsi začala uvažovat o křtu?

Byl to dlouhý proces, který trval minimálně pět let, možná i víc. Vůbec to nebylo ze dne na den. Postupně jsem měla čas o tom všem přemýšlet. S Majdou jsem nepravidelně chodila do kostela a pak přišly otázky, jestli mi v tom něco nechybí.

A na co jsi přišla?

Uvědomila jsem si, že to, co teď potřebuji a co ze mě udělá „toho pravého křesťana“, je křest. Což je pravda, ale zároveň to není úplně celé. Osudový okamžik nastal ve chvíli, kdy jsem přišla za jedním salesiánem a řekla mu, že se chci nechat pokřtít. On zrovna odjížděl pryč, a tak mě odkázal na Libora Všetulu, kterého jsem znala a který by mě mohl připravit.

Měla jsi nějakou představu, jak bude příprava probíhat?

Já jsem o tom nic nevěděla. Čekala jsem, že budeme mluvit o apoštolech, Bibli a povídat si o tom, co se děje při mši. Byla jsem otevřená čemukoliv, protože to pro mě bylo nové.

A naplnily se tvoje představy?

Vůbec, bylo to úplně jiné. Hodně se mi líbí, že u salesiánů jsou dveře otevřené. Když se chceš na něco zeptat, tak se zeptej. Ale nikdo tě do ničeho netlačí. Nikdy jsem neslyšela otázku ve smyslu: „Tak co, už jsi rozhodnutá?“ Spíš se mě ptali, jestli do toho chci jít. Spousta věcí mě na tom oslovila, ale nejdůležitější zůstal vztah s Bohem. Byl kladen důraz na to, abych si ho mohla sama tvořit a prožívat.

Jak tvoje příprava vypadala?

Byla různorodá. První rok jsem prožívala s Nikčou a Liborem. Libor nás po roce předal Jiřímu Balášovi, jelikož odcházel. Takže i ty samotné dva roky byly dost odlišné. Šlo spíš o setkávání. Začátek byl seznamovací, takové celkové uvedení do toho, co všechno víra a samotný křest obnáší a co to vlastně znamená.

Je něco, co tě překvapilo?

Zajímavé pro mě bylo zjištění, že neexistuje jenom jedna správná cesta. Těch cest je totiž strašně moc. A už jen tím, že mi tu cestu ukazovali dva různí lidé, každý úplně jinak, pro mě bylo opravdu přínosné.

Byla vaše setkání něčím specifická?

Určitě, pro mě to byl hlavně prostor ptát se. Věděla jsem, že tam můžu přijít s jakoukoliv otázkou a že na ni dostanu odpověď. Zároveň to pro mě bylo ze začátku nekomfortní. Přeci jen jsem seděla v jedné místnosti s katolickým knězem, který v tom žije celý život. Měla jsem pocit, že přijdu s úplně hloupými otázkami. Myslela jsem si, že existují špatné otázky, ale postupně jsem zjistila, že vlastně žádné takové nejsou.

Jaká byla tvoje představa o katolících?

Žila jsem v představě, že všichni lidé, kteří chodí do kostela nebo jsou katolíci, ty věci znají, prožívají je stejně a mají ve všem jasno. Ale tady jsem se hodně mýlila. Spoustu mých otázek a nejistot řeší i lidé, kteří v tom prostředí vyrůstali a prožili celý život.

Kde jste čerpali otázky a témata, které jste zrovna řešili?

Pro mě bylo těžké hned přijít s nějakou „velkou“ otázkou. Měli jsme systém, kdy jsme do skupiny psali otázky, o kterých jsme se chtěli bavit. Vznikl z toho seznam témat, která pro nás byla důležitá. Salesiáni, kteří nás přípravou provázeli, hodně dbali na to, abychom se bavili o věcech, které jsou důležité pro nás. Říkali, že by nám jinak mohli vysvětlovat něco, co nás vlastně vůbec nezajímá. Zároveň se ale ukázalo, že všechna ta témata – jak ta naše, tak i ta jejich – byla svým způsobem důležitá.

Změnilo se něco v poslední fázi přípravy před křtem?

Posledního půl roku před křtem to už bylo víc praktické. Měla jsem potřebu se ptát na to, jak to celé probíhá a o co tam vlastně jde. Řešili jsme i formálnější věci, třeba další setkávání s ostatními katechumeny a podobně.

Byl moment, kdy sis říkala, že je toho na tebe moc nebo že si nejsi jistá?

Nevěděla jsem, co přesně to pro mě bude znamenat a co všechno se křtem změní. Každopádně jsem ale ani na chvíli neměla pocit, že to není správná cesta. Druhý rok už byl náročnější. Měla jsem státnice a psala bakalářku. Nebylo to o tom, že bych nechtěla být součástí církve. Spíš jsem nevěděla, jestli to zvládnu psychicky, jestli toho není najednou moc.

Jak ses cítila v období křtu vzhledem ke škole a zátěži kolem?

Křest byl při velikonoční vigilii, kdy se křtí dospělí – 19. dubna. Do května jsem odevzdávala bakalářku a na začátku června mě čekaly státnice. Věděla jsem, že je toho fakt hodně. Ale zpětně mám pocit, že mi to spíš pomohlo. Mohla jsem na chvíli zaměstnat hlavu něčím jiným. Měla jsem prostor trochu oddechnout, bavit se o tématech víry a školu na chvíli vypustit. Byly to pro mě dost intenzivní měsíce.

Napadlo tě někdy, že by ses nakonec pokřtít nenechala?

Upřímně asi ne. Myslím, že to souviselo s tím, že jsem vlastně nevěděla, do čeho přesně jdu. Celou dobu jsem to brala tak, že to není konec, ale začátek něčeho nového. Křest jsem vnímala hodně jako otevírání dveří.

Mělo na tvé rozhodování vliv i to, jak příjemná byla samotná setkání?

Určitě. Tím, že jsem se tam cítila dobře a bavilo mě dozvídat se nové věci – nejen o víře, ale i o sobě samotné. Taky o tom, jak se můžu chovat k lidem líp a jak mě to může měnit, tak mě vlastně vůbec nenapadlo, že bych z toho měla odejít. Naopak mi to přišlo skvělé.

Jak vnímáš to, že ses ke křtu dostala sama, jako dospělá?

Tohle jsem v sobě řešila často a je to takové dvojsečné. V něčem to pro mě bylo těžké, ale právě to mě na tom těší. Přeci jen, kdyby mě rodiče pokřtili jako dítě, tak bych to vůbec neřešila a nepřemýšlela nad tím tak složitě. Čím dál víc vidím tu druhou stranu a jsem extrémně vděčná, že jsem si tím mohla projít až teď. Takže i když vím, že to bylo složitější a že jsem musela hodně věcí řešit, šla bych do toho klidně znova.

Takové rozhodnutí už je o tvých vlastních hodnotách, že?

Přesně tak. Dokonce jsem si v některých fázích říkala, že bych přála lidem, aby si tímhle mohli projít v dospělosti. Nechat se pokřtít vědomě, s vlastními důvody a s pochopením toho, proč to dělají.

Za chvilku to bude rok od tvého křtu. Co se tím pro tebe změnilo?

Předtím, když jsem se čas od času objevila v kostele, docházelo mi, že se v některých částech mše mluví o křtu nebo že se mluví přímo ke křesťanům. Neříká se „vy, co věříte“, ale jednoduše se počítá s tím, že jste pokřtění. Já jsem tehdy pokřtěná nebyla. Tak jsem se s tím nedokázala úplně identifikovat a neměla jsem pocit, že bych tam stoprocentně patřila. I když jsem se tam cítila dobře, křtem se to pro mě stalo o dost jednodušší. Vím, že se při mši mluví i o mně, že se se mnou počítá. A další opravdu velkou změnou je, že jsem měla se křtem zároveň i první svaté přijímání.

Při křtu si člověk vybírá svého patrona. Koho sis vybrala ty?

U mě to byl velký proces. Večery, místo učení na státnice, jsem trávila googlením všech svatých. Bylo to pro mě těžké, protože ano, na setkáních jsme se o svatých bavili, ale spíš okrajově.

Pomáhal ti někdo s výběrem, aby ses v tom neztratila?

Moc mi v tom pomohla moje kmotra. Ona si vybírala patrona k biřmování pár let zpátky a dala mi inspiraci, jak to dělala. Jenže mně přišlo zvláštní vybrat si nějakého cizího člověka, který žil v době, která mi vůbec není blízká. Asi udělal něco skvělého, ale jak se to vlastně odráží v mém životě? Jak mi to má být blízké? Po dlouhém přemýšlení jsem si nakonec vybrala Marii Magdalénu.

Proč zrovna ji?

Mám k tomu víc důvodů, které se mi postupně propojovaly. Ne že by mi vadilo mít za patrona muže, ale přišlo mi důležité mít ženský vzor. Protože máš Boha, Ježíše – a ten je prostě Borec s velkým B – ale chtěla jsem mít vedle toho i ženu. Přemýšlela jsem nad Marií, Ježíšovou matkou. A pak právě nad Marií Magdalénou.

Jak ses dostala právě k ní?

Začala jsem si hledat různé ženy v Bibli a u Marie Magdalény jsem si dohledávala všechny zmínky o ní. Zjistila jsem, že se tam objeví jen párkrát, že tam toho vlastně moc není, a přesto mě zaujala. Nejvíc mě oslovila scéna u hrobu. Při čtení jsem si říkala, co by to pro mě mohlo znamenat, když je ve víře kladený důraz na vztah. Najednou se tam objevil prázdný Ježíšův hrob a nikdo tam nebyl. Ale pak tam přišla Marie Magdaléna. Oslovuje mě její vytrvalost a věrnost. Nevím, jak se cítili ostatní. Možná byli smutní, že tam Ježíš nebyl. Možná už přestávali věřit. Ale ona šla k hrobu a byla tam.

Co pro tebe bylo nejsilnější během vigilie, kdy jsi byla spolu s dalšími katechumeny pokřtěna?

Byla jsem nervózní, všechno se to ve mně míchalo. Po přijímání jsem si klekla do lavice, ztišila se… a najednou začala píseň. Skoro nikdo nevěděl, koho mám za patronku, a přesto zpívali o ní. Ta písnička se jmenuje Marie Magdaléna. Schola ji začala zpívat a bylo to hodně silné. A já jsem měla pocit, že tohle je ujištění, které jsem potřebovala slyšet, a zároveň takový „návod“ – „Neboj se. Já jsem vstal z mrtvých pro tebe.“ Mám na to moc hezké vzpomínky.

Odnesla sis něco z vigilie?

Ano. Odnesla jsem si zjištění, že to není jenom o rituálech, ale o tom propojení s lidmi kolem mě. Ukázalo mi to, že nejsem sama, ale že do toho společenství fakt patřím.

Co bys chtěla vzkázat lidem kolem sebe?

Aby měli odvahu najít si někoho, kdo jim bude blízký. Mít možnost se sdílet, nechat si pomoct, nebát se ptát a neobávat se, že by ty otázky mohly být špatné. A pokud si člověk tohle najde, je vlastně celá ta cesta mnohem jednodušší a hezčí.

Patricie Kosíková

Foto: Dušan Kadlec, Člověk a Víra