Od „neměl podoby ani krásy“ k „nejkrásnější z lidských synů“ aneb proces tvorby ikon z mého pohledu.
Vyšlo v Salesiánském magazínu 2/2026
Na kurz psaní ikon jsem se už dlouho těšila a to zejména na ten pokojný proces, kdy ikona pomalu vzniká, téměř se rodí. A pak konečně přišel ten den, kdy se naše skupina ikonopisců pod vedením Martina Damiana ve čtvrteční listopadové odpoledne sešla na faře u sv. Františka. Celý čas se pro mě nečekaně stal takovou zkušeností smrti a vzkříšení.
První podvečer jsme nejdříve na „nahé“ dřevo psali žehnací modlitbu a pak slovo z Písma, které s tou konkrétní ikonou souviselo. Celý text jsme poté překryli plátnem a několikrát jej pomazali bílou hmotou, takže to, co bylo pod ní, už nebylo vidět. A to se mně zdálo velmi symbolické. Přemýšlela jsem o tom, že uvnitř každého z nás je vepsáno takové požehnání od Boha, slovo, které nám řekl a stále říká, ale že je to často skryté, „přemazané“ tím, co je navenek více viditelné a možná více poutá náš pohled. Ale to požehnání tam je, my jsme vzácní, Jeho slovo je v nás, i když různé, skryté, neviditelné.
Další den, tedy v pátek, nastalo hned zrána smirkování dřeva s přilepeným plátnem, aby bylo úplně jemné. Poté jsme mohli začít překreslovat naši ikonu, pro mě to byla Ježíšova tvář – mandylion. A pak proces nanášení barev, který mě úplně překvapil: barvy se totiž míchají se žloutkem, a to není jen tak! Nesmí být ani moc husté, ani moc řídké, a ještě ke všemu na tváři i rukou se začíná „psát“ (ikony se píší, nemalují) zelenou barvou. A tak v páteční večer „můj Ježíš“ vypadal jako brčálový vodník a vůbec jsem netušila, jak se z něj stane ta krásná ikona, která byla na předloze mého výtvoru. Když jsem celá unavená a dost zoufalá večer odcházela z fary sv. Františka, říkala jsem si, že jsem chtěla vytvořit krásnou Ježíšovu tvář, a zatím mně z toho vychází spíš ilustrace verše z proroka Izaiáše 52. kap. „Neměl podoby ani krásy“. Inu, něco jako Velký pátek!
V sobotu ráno jsme se vrátili k našim ikonám, a i když venku nadějně svítilo slunce, do zpěvu nám nebylo. Nepomáhalo ani povzbuzení našeho mistra Martina, že dneska se budou dít zázraky. Tedy při pohledu na svého vodníka mně bylo spíše do pláče, než že bych očekávala zázraky. A pak nás Martin vedl v psaní dále: nanést rumělku, pak okr a stále vrstvit, zase ne moc ani málo… no aspoň už nebyl ten „můj“ Ježíš zelený. Ale zejména jeho tvář, která tam pro mě byla stěžejní, se začala „matlat“. A tak začal ten proces znovu: přemalovat nazeleno, zase dát rumělku, trochu okru… a vždy nechat uschnout, a hlavně žádný spěch, čekat… a to vlastně bylo fajn, že nikdy to zatím nemuselo být definitivní. Připomnělo mi to Boží trpělivost se mnou – On dává stále novu šanci, můžu vždy začít nově, On mi dává nový začátek… Jenže se stále nedařilo, aby z Ježíšovy tváře vystoupila ta krásná barva. Vtom jsem zaslechla příběh, který nám Martin pouštěl. Četlo se tam o jednom ikonopisci, který se rozhodl požádat při tvorbě své ikony mistra o pomoc. A tak jsem překonala pocit soběstačnosti a Martina o pomoc požádala. Stačilo několik tahů zkušeného mistra a „můj“ Ježíš nabyl tak neskonale krásného vzhledu, že jsem až užasla. Když jsem ho uviděla, vybavila se mi slova z žalmu 45: „Nejkrásnější z lidských synů“. A tak se skutečně děly zázraky, nejen mé ikoně, ale i všem ostatním, zázraky podobné tomu, co se stalo na Bílou sobotu, kdy Ježíš prošel smrtí až k plnosti života.
A co teprve v neděli: barvy přes noc ještě dozrály, našly novou sytost a zazářily novou krásou, podobně jako při vzkříšení. Teď už jen jemně přelakovat a celé dílo nechat požehnat.
Moc děkuji Martinovi i farnosti sv. Františka za tento kurz, za tuto krásnou, pro mě nečekanou, zkušenost počátečního zmaru, který se přerodil v úchvatnou krásu. V mém pokoji mě teď vždy při návratu čeká Jeho tvář a zve ke spočinutí.
Jan Svobodová, FMA