6/2020 ROZHOVOR
Když jsem se na začátku léta setkal jen letmo s biskupem Kájou Herbstem v Praze na Hradčanech, byl už po překonané nemoci COVID 19 čilý a plný nového elánu. Vzal mě biskupským autíčkem z Hradčan na Prosek, sám řídil, trochu jsme povídali také o nemocech (jak jinak!), ale také o životě, svědectví, našem poslání i o Salesiánském magazínu. Tehdy mně nechtěl dát rozhovor do časopisu s tím, že „o slávu nestojí“. Teď poskytl Katolickému týdeníku bilanční rozhovor. Z interview jsme vybrali několik pasáží, které mimořádně zajímavě ilustrují téma, jemuž jsme se v Salesiánském magazínu po celý rok věnovali: povolání k životu s Bohem. Chtěli jsme mapovat přístup k životním povoláním mladých lidí, ovšem Kájův příspěvek může být malou tečkou, hlasem člověka, který celý život věnoval službě druhým. (Zdeněk Jančařík)
Zvažoval jste i další možnosti, když jste se rozhodoval o povolání?
Vyučil jsem se opravářem elektrických lokomotiv a domnívám se, že jsem tomu řemeslu dost rozuměl. Pracoval jsem na dráze, těšilo mě to, možná bych tam pracoval až do důchodu. Pocházím z Karlína, kde byla tehdy primice jednoho novokněze, jeli jsme do Litoměřic na svěcení, probudila se ve mně touha být knězem. Byl jsem rychle rozhodnutý a nikdy jsem o tom nepochyboval.
Jste tedy rád, že jste se stal knězem?
Ano, ale netušil jsem, jak mi to zkomplikuje život. Za komunistů to bylo těžké, někdy z toho byly nervy. Jedenáct a půl roku jsem neměl státní souhlas a umýval výkladní skříně po Praze. Ale mnozí na tom byli mnohem hůře než já. V té době se StB zaměřila spíše na signatáře Charty 77, což byla pro ostatní určitá úleva, měli volnější ruce.
Neuvažoval jste, že ji také podepíšete?
Myslel jsem si, že by bylo správné je ze solidarity podpořit. Spolubratři salesiáni mi ale řekli: „Dělej, jak myslíš, ale tím skončí chaloupky a způsob tvé činnosti pro mládež, protože je budeš mít pořád za zády.“ Tím jsme to uzavřeli.
Jak jste prožíval dobu, kdy jste nemohl veřejně vykonávat své povolání?
Nevěděl jsem, co tím Pán sleduje, když jsem přišel o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Salesiáni říkali: Samo nebe nám to seslalo a naznačili, že by bylo lepší mít víkendy volné pro práci s mládeží. Jednou jsem potkal spolubratra Václava Komárka, jak myje okna ve Vodičkově ulici. Vyběhl z krámu a říká: „Jdi k nám, je tam zrovna jedno volné místo!“ Jednalo se o podnik Úklid hl. města Prahy. Pracovní dobu jsem sice nemohl ošidit, ale mohl jsem s ní podle potřeby hýbat. Měl jsem volné soboty a neděle a mohl jsem cestovat po republice za různými skupinami mládeže.
Po revoluci jste utvořili komunity?
Život v komunitách je pro salesiány podstatný. Šel jsem do Kobylis a tam nedlouho působil. Pak jsem byl spirituálem v semináři. Mezitím se provinciálem stal Jenda Komárek a přál si, abych šel do Fryštáku, takže jsem chvíli byl i farářem na Moravě. Najednou, v sobotu kolem poledne, volal tehdejší pan nuncius Erwin Josef Ender. Řekl mi, že se Svatý otec rozhodl jmenovat mě pomocným biskupem v Praze. Namítal jsem, že se na to necítím. Jenže on říkal, že se to přece nedělá, odmítat, když vás Svatý otec chce jmenovat. Pozval mě do Prahy, abych mu vysvětlil své odmítnutí.
Proč to nakonec dopadlo jinak?
Udělal jsem chybu, neměl jsem do Prahy jezdit. Pak přijel pan kardinál Vlk, s ním jsem se znal odedávna, tykali jsme si. Vysvětloval jsem mu, že na to nemám, ale on mi řekl, že na to nemá nikdo z nás, patříme ke generaci poznamenané nedostatkem vzdělání, a že ti, kdo přijdou po nás, už na tom budou lépe. To je pravda, třeba nový pomocný biskup Zdenek Wasserbauer prožil minimálně sedm let na studiích v Itálii.
Jak jste změnu přijal?
Biskupem jsem se stal nerad a těžko jsem se s tím vyrovnával.
Máte zkušenost s různými formami kněžského působení, proměnila se role kněze za posledních padesát let?
Částečně ano, protože se mění generace dnešních mladých lidí. Člověk do nich úplně nevidí, jsou váhavější. Často se stává, že se někdo rozhoduje pro kněžství, a přitom má pochybnosti. Práce kněze bývá podobná jako v minulosti, spojená s touhou někoho přivést k Pánu Ježíši. Někdo k tomu má od Boha vrozené schopnosti, někdo jich má méně, někteří se mládeži raději vyhýbají. Někdo je opatrný, jiný je otevřenější. Někdo je víc k lidem, někdo je samotář. Faráři jsou různí, mám pro ně pochopení. Biskup má mít pochopení pro kněze, pro jejich práci, starostlivost – a je evidentní, že to nemají jednoduché, proto bych očekával vzájemnou solidaritu. Občas vidím módu: nadávat na biskupství.
Co by církev potřebovala, aby lidi oslovovala více?
Mnozí si myslí, že by církev měla být víc atraktivní, i farář by měl být více atraktivní. Někdo si představuje, že by kněz měl více rozumět dnešnímu světu, dnešnímu člověku s jeho požadavky, nápady, náladami. Jenomže je otázka, kam kdo směřuje. Kněz by měl být zbožný, to také říkával pan kardinál Tomášek. Každý křesťan by měl mít Pána Ježíše na prvním místě ve svém životě, což si Pán jistě přeje. Ježíš je jedinečný model pro náš život. Některé věci bychom měli ztratit, abychom daleko více získali, jako poklad ukrytý v poli. V té věci nemůže církev uhnout, aby byla více atraktivní, populární. V některých věcech nelze dělat kompromisy.
Co dělat pro ty, kteří za knězem nepřijdou?
Pan kardinál Vlk často opakoval: „Máš sedmdesátitisícové sídliště ve farnosti, dvě stě lidí přijde do kostela. Myslet si, že kněz je tady pro těch 200, je jednoduché, má se ale zabývat i tím, co může udělat pro těch 70 tisíc. Udělat něco pro veřejnost, něco nabídnout, zorganizovat, kněz by neměl být pro lidi velkou neznámou. Lidi jsou pro kněze výzvou, velkou pastorační příležitostí. Například na pohřeb přichází hodně lidí, v tu chvíli bývají disponovaní. Některý farář řekne: „Chcete pohřeb? Nikdy jsem vás v kostele neviděl, nezlobte se, ať vám pohřeb udělá někdo jiný.“ Ztracená příležitost. Jak říkal pan vikář na Tachovsku: „Celý život se s farářem nesetkali, a když za ním konečně přijdou, on je vypoklonkuje.“ Může si s tím poradit různě, ale v situaci, kdy jim zemře tatínek nebo maminka, nemít s nimi soucit a poslat je pryč? Říci jim, za mnou nechoďte, neznám vás, je laciné a pohodlné.
Dnes nás omezuje pandemie koronaviru. Máte dokonce vlastní zkušenost. Jak se vám žije v této situaci?
Úplně normálně. Nemoci přece patří k životu a nemusí to být jen koronavirus. V mém případě měl vážnější průběh a musel jsem do nemocnice. Nikdo se mě na nic neptal, ani mi neřekli, že mě uspí. Takže když mě z umělého spánku na 14 dní vzbudili, nevěděl jsem, co se odehrálo. Nabyl jsem z toho vyděšený, snad jen trochu překvapený. Kdybych ve spánku umřel, byl bych se svým Pánem. Teď jsou přísnější opatření, musíme je brát vážně. Je to pro naše dobro, aby se šíření nemoci zastavilo.
Nevíme, jak dlouho tu opatření budou, omezený je i svátostný život. Co tato doba naopak může přinést, můžeme ji chápat i jako příležitost?
Je to důvod k zamyšlení nad křehkostí lidského života, nad naší omezeností a smrtelností. Pro věřící je kostel jejich útočištěm. Lidé ho potřebují, jsou na to zvyklí a teď se tato možnost omezuje. Když je farář obětavý, nenechá kostel zamčený a neřekne, mám padla, nemusím se o nic starat. Chová se jako pastýř.
Jak prožíváte kněžský důchod?
Znám případy, že si kněz našetří, koupí si na důchod chalupu a užívá si důchodu. Já si něco takového představit nedovedu, snažím se být k dispozici. Zavolá některý farář, zda bych nepřijel, je to obdarování opět uvidět známé tváře. Na druhé straně je docela milé, že už nemusím o některých věcech rozhodovat, něco řešit. Ježíš Kristus nepřišel na svět, aby si nechal sloužit, a dal život jako výkupné za hříšníky. To je dobrý program.
Karel Pučelík, Katolický týdeník
(převzato se svolením autora, redakčně mírně kráceno)