3/2020 ASC
K dnešnímu povídání jsem si pozval Kláru Kudrnovou, manželku Františka, o kterém jste si mohli přečíst v jednom z minulých čísel, když jsme psali o jáhnech mezi salesiány spolupracovníky. V pořadu Cesty víry, který byl věnován farnosti sv. Anežky na pražském Spořilově, Klára mimo jiné řekla: „Mě baví život s Bohem. Mám velkou radost z toho, že Boha znám, že s ním mohu prožívat svůj život a mám dojem, že ten život s Bohem je obrovsky barevný.“
Žít s někým, kdo vám fandí
Co máš, Kláro, na mysli, když říkáš, že život s Bohem je obrovsky barevný?
Myslím, že život s Pánem Bohem není šedivý, jednotvárný, stereotypní. Ono to je úžasné, mít někoho, kdo vám fandí, kdo vám nadržuje, kdo vám pomáhá, kdo má z vás radost, kdo oceňuje, co se vám podaří. A to je něco, co se v dnešním světě vůbec nenosí, ale moc krásně se s tím žije.
Kdysi na Velikonoce se mě jedno z dětí zeptalo: „Mami, a z čeho se radují na Velikonoce nevěřící lidi?“ Nebylo to na velikonoční pondělí, kdy děti u nás hledají po lese nabarvená a perníková vajíčka, co jim tam schoval zajíček. Bylo to v sobotu v noci, cestou z kostela, kdy si ještě prozpěvovaly „Aléluja, aléluja, ať zazní tam i sem, aléluja, aléluja, že my se radujem.“ Bez předcházejícího postu by tak hluboká jejich radost nebyla.
Na Spořilově už mnoho let učíš děti náboženství. Jak ses k tomu dostala?
Během roku 1998 vypukla u svaté Anežky s vyučováním náboženství krize. Pan farář honem sháněl někoho, kdo má papír na teologické studium. Nemohl nikoho sehnat, tak mu stačila moje Jabokem potvrzená Malá teologie. Nevadilo, že katechetika obnášela jen asi tři večery s Helenkou Šťastnou, sice úžasně inspirativní, ale krátké. Tak jsem ze dne na den začala učit náboženství. Maminky byly úžasné, donesly mi všechny materiály, co měly doma. Některé chodily na hodiny se mnou a pomáhaly mi, někomu z dětí píchly se stříháním a lepením, někoho musely trochu krotit.
Co při vyučování náboženství pokládáš za nejdůležitější?
Hlavně mi jde o to, aby se děti naučily brát Boha do svého života. Vlastně většinu svého života vyprávím o víře dětem – napřed svým a teď tady v kostele. Hledám příklady a způsoby, jak jim víru předat. Sama celý život hledám Boha. A to hledání prožívám spolu s dětmi. Hledám obrazy, které jsou pro ně srozumitelné. Dávno jsem rezignovala na to, že si děti něco z náboženství zapamatují, nebo že budou dělat nějaké úkoly. Za svůj životní úspěch považuji, když mi jednou na otázku před první svatou zpovědí, jestli se bojí, suverénně odpověděly, že ne, že vůbec.
Jednou mi jedna maminka po nedělní katechezi říkala, že si s dětmi občas říkají: „Ta Klára zas byla u nás doma.“ No, nebyla jsem „u nich doma“, ale „u nás doma“ znamená, že se spolu cítíme jako doma. Vždycky jsem ráda, když někdo z rodičů nebo babiček nemá nic důležitějšího na práci a na děti při náboženství čeká přímo na hodině s námi. Vnímám, že rodiče moc neví, jak si s dětmi o Bohu povídat, jak je vést, často sami na náboženství nechodili, a tak si (zbytečně) netroufají.
Později jsi začala s dětmi také dělat krátké katecheze při nedělní mši…
V roce 2013 umřel starý pan farář, františkán Vojtěch Mareček, který proslavil naši farnost tím, že sloužil speciální dětské mše. Hodně speciální. Jeho nástupce, mladý františkán s úžasným rodinným duchem, má zase jiný dar, totiž aktivizovat farníky tím, že jim svěřuje různé úkoly. Někde okoukl, že na mši pro děti nemusí mluvit jen on. Popsal mi, co viděl, a ať to prý zkusím. Řekla jsem si, že to v žádném případě nezvládnu, ale zkusila jsem to připravit. Místo druhého čtení jsem měla k evangeliu krátkou katechezi s jednoduchým ilustračním obrázkem, co mi nakreslila naše Terezie. Během homilie potom děti tento obrázek kreslily a v obětním průvodu pak přinesly k oltáři. Prvním tématem byl tenkrát Zacheus. Při jednoduché scénce jsem dítě představující Zachea počítajícího peníze otočila zády k penězům a čelem k Ježíšovi. Vlastně jsem pak už nemusela skoro nic říkat. Tak jsem usoudila, že to snad půjde.
Dopředu k oltáři chodí spíš menší děti, některé ani mluvit neumí, natož abych s nimi mohla vést diskuzi, tak se spíš snažím používat a vysvětlovat různá gesta a symboly. Hledám, co mě samotnou na evangeliu zaujme, a to se snažím nějakým způsobem znázornit. Třeba na Květnou neděli máváme větvičkami kapradí a palem (s kterými se na rozdíl od kočiček dá opravdu mávat). Máváme při Sanctus, protože to je ta chvíle, kdy Ježíš při každé mši svaté k nám přichází. Na Vánoce většinou chci, aby děti pohladily Jezulátko v jesličkách před oltářem a do mikrofonu řekly: „Děkujeme, Ježíšku“. Jejich hlásky oslovují celý kostel. Letos jsem chtěla ukázat, co udělá živé děťátko, když k němu někdo přijde. Bylo to dost napínavé, jestli vůbec nějaká maminka s vhodným děťátkem přijde a bude ochotná. Dopadlo to nádherně, malý Vojtíšek se na každého rozzářil, usmíval, natahoval ručičky… Tak říkám jen: „Takhle se usmívá a natahuje se k nám Ježíš, kdykoliv k němu přijdeme v modlitbě, v kostele, s prosbou, s děkováním nebo jen na návštěvu…“ Takovému obrazu rozumí malí i velcí, v některých rodinách si potom o něm doma povídají třeba u oběda, a to je dobré.
S Františkem taky připravujete snoubence na manželství…
Než jsme se s Františkem vzali, chodili jsme na přípravu ke Stáně a Zdeňkovi Fuchsovým. Když jsme pak za nimi přišli, abychom přihlásili jedny naše kamarády, řekli, že mají plno, ať jim něco řekneme sami. Tak jsme si s nimi povídali na témata, co jsme probírali na přípravě my. A to už nám zůstalo. Leccos jsme si nastudovali, hodně zkušeností jsme posbírali „cestou životem“. O tom všem si se snoubenci povídáme a tím vlastně obnovujeme naše manželství. Netajíme se s tím, že znát teorii je jedna věc, ale v praktickém životě už se nám to tak nedaří. Za největší kvalifikaci pro práci se snoubenci považujeme fakt, že naplno prožíváme radost z lásky. Děkujeme papeži Františkovi za tento výstižný pojem. To je totiž přesně ono.
A salesiánská rodina?
V salesiánské rodině jsem doma. Kdykoliv kamkoliv přijedeme mezi salesiány spolupracovníky, jsme tam doma. Asi třicet let se necháváme touto spiritualitou formovat. Ale čerpáme i jinde, hodně toho dostáváme i ve františkánské farnosti. Tam máme nejvíc příležitostí rodinného ducha žít. Snažíme se podporovat všechny možné aktivity, některé pouze svou účastí. Nerozlišujeme, co je františkánské, co salesiánské. Nevím, jestli k dětem mluvím jako salesiánka spolupracovnice. Vím, že je mám ráda, že mě práce s nimi baví, že jsem s nimi ráda, že mi na nich záleží a že mě baví žít s Bohem. Asi je to také radost z lásky.
Co vaše vnoučata?
Momentálně jich máme pět. Moc dobře si pamatuji období, kdy jsme měli čtyři malé děti. Narodily se postupně během pěti let a byl to hukot. Proto jsem se stala „babičkou“, už když měla moje nejmladší sestra děti. Jejich vlastní babička byla tou dobou už hodně nemocná. Být babičkou je pro mě zábavné, pro ostatní vítané. Jak přibývají vnoučata, chodím momentálně do čtyř rodin. Nejlepší je, že můžu zase odejít.
A co bys nám řekla na závěr?
Na nic z toho, co dělám, nemám schopnosti, do ničeho se nehrnu, aktivity si nevymýšlím, jen se ujímám toho, co přijde, co zbyde, na co není nikdo vhodnější. Neumím kreslit, neumím zpívat, hrát na kytaru, přitom učím děti náboženství. Neumím mluvit před lidmi, a už vůbec ne zbožně, netoužím být středem pozornosti, a přitom přednáším snoubencům a dělám katecheze před celým kostelem. Ujímat se potřebné práce s odvahou a vynalézavostí mě naučili rodiče. Pán mě vede, připravil mi příležitosti, vychovává mě, dává dary. Všechno je Jeho dílo, ale to vidím až zpětně. Napřed to musím všechno promyslet a oddřít.
Jan Zindulka
Fotografie Roman Albrecht a Jakub Šerých, Člověk a Víra