4/2022 NOVINKY
Milí přátelé, čtenáři, příznivci díla Dona Boska,
listujete prvním číslem Salesiánského magazínu, které jsem připravil z pozice šéfredaktora, a já cítím povinnost více se Vám představit. V našem magazínu se sice už párkrát objevila moje fotka a mé texty na jeho stránkách můžete číst téměř tři roky, ale to neprozrazuje mnoho o tom, kdo se skrývá za jménem Jan Kvapil na konci článku.
Pocházím z košaté rodiny Kvapilových z Olomouce. Mnozí možná znáte mé rodiče, salesiány spolupracovníky Olinku a Tomáše. Táta vždy velmi ctil Dona Boska, o kterém mu vyprávěla jeho maminka, a už od dětství se pohyboval ve společnosti salesiánů, na konci 60. let s nimi skautoval a potom tajně jezdili na chaloupky. Rodiče společně objevili salesiány spolupracovníky a v roce 1988 poprvé skládali spolupracovnické sliby. Když jsem se jim v roce 1993 narodil, se samozřejmostí mi dali za patrona Jana Boska.
Rodičům vděčím skutečně za mnoho – za krásné dětství, za svobodné prostředí pro rozvoj, za dar víry, za salesiánskou rodinu. V té jsem vyrůstal, i když jsem si to tenkrát neuvědomoval. Navštěvovali jsme farnost Olomouc-Holice, kde jsem ministroval P. Pavlu Strejčkovi. Jezdili jsme s dalšími rodinami na salesiánské chaty, nejvíc si vzpomínám na Starou Vodu. V Olomouci ale salesiáni neměli oratoř nebo klub, a tak jsem se mnohokrát bez rodičů na salesiánské akce nedostal. Nejblíže ke svému patronovi jsem měl přes tátu, který mi o něm rád vyprávěl a také založil skautské 9. Středisko Jana Boska, ve kterém jsem prožil podstatnou část svého života a našel si zde nejbližší přátele.
Po základní škole jsem „utekl“ z dohledu rodičů na střední policejní školu do Holešova, ale do nedalekého Fryštáku (10 km) jsem k salesiánům jel snad jen jednou. O čtyři roky později jsem se vrátil do Olomouce a vystudoval dvouobor žurnalistika-filmová věda. Během svých středoškolských a vysokoškolských studií jsem objevoval všechno možné, ale církevní prostředí mě tehdy moc neoslovovalo. Nejvíc mě k Bohu nasměrovali trapisti, ke kterým jsem jezdil za svým bráchou Jakubem, a statečný příklad maminky, která se stará o nemocného tátu.
Po škole jsem tři roky spolupracoval s Pamětí národa, pro kterou jsem mimo jiné zaznamenal příběhy několika lidí ze salesiánské rodiny. Cítím se být novinářem tělem i duší. Jinak řečeno, do všeho strkám nos, pořád se na něco vyptávám, shromažďuji a v hlavě analyzuji data. Rád objevuji nové věci, prozkoumávám nová místa a vracím se i na ta důvěrně známá, abych se na ně podíval jinou optikou. Chodím do lesa, do hor, zvlášť Jeseníky jsou mi blízké, fotím na analog, lozím po skalách, ale nejčastěji mě potkáte na nějakém prkně – v zimě na snowboardu, v létě na surfu a celoročně na skejtu.
Salesiány jsem začal více poznávat teprve před zmíněnými třemi lety. Přestěhoval jsem se za mou ženou Markétkou do Brna, hledal si práci v médiích a Zdeněk Jančařík s Liborem Všetulou mě vzali pod svá křídla. Moc si vážím toho, že mi salesiáni dali důvěru a prostor pro seberealizaci a nechali mi volné ruce, abych objevoval salesiánskou rodinu, stal se svědkem jejich díla a psal o tom do Salesiánského magazínu nebo na web SDB.cz. A musím říct, že to co objevuji, mě naplňuje nadějí. Je mi blízká práce s dětmi a mladými, zvlášť s těmi nejpotřebnějšími, oslovuje mě rodinný duch, obdivuji otevřenost, opravdovost.
Díky za Vaši důvěru. S pomocí Boží, s pomocí Vás čtenářů a redaktorů, přispěji svoji troškou k ohromnému dílu svého patrona.
Jan Kvapil
