Salesiánský magazín 3/2024 REPORTÁŽ
Zdá se, že tato škola má dvě tváře. Možná jsou vyjádřené už v samotném názvu. Jabok – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. Název za pomlčkou je charakteristika studia, které je mimořádně kvalitní, silně zasazené do praxe. Název před pomlčkou pojmenovává to, čím je škola jedinečná. Čím? Pojďme to zjistit.
Co to ten Jabok vlastně je? A hlavně kde je?! Po krátkém bloudění jsem školu našel v centru Prahy, nedaleko Karlova náměstí, mimo rušné ulice. Zvoním, procházím průjezdem až do vnitrobloku s rozkošatělou lípou. Nakonec najdu cestu do kanceláře paní ředitelky Hany Pazlarové až úplně pod střechu, kde dostávám první odpověď: „Jabok už třicet let připravuje sociální pracovníky a sociální pedagogy. V průběhu studia si vybírají z trojího zaměření, první je na sociální práci, druhé na speciální pedagogiku a třetí na interkulturní práci. Všichni naši absolventi mají základní kvalifikaci sociálního pracovníka a jednotlivá zaměření jim dodávají hlubší kompetenci v těch jednotlivých oblastech. Je to program tříletý a po dokončení získávají absolventi titul diplomovaný specialista. Aktuálně máme v denním a kombinovaném studiu přes 300 studentů.“ Podobný popis bych našel na webovkách školy v sekci O nás. Ale o čem Jabok je? V kanceláři bychom se mohli bavit hodiny a stejně by to nebylo ono. To se musí zažít, a tak mě paní ředitelka zve na pouť po škole.
Členitá budova s úzkými chodbami, pavlačemi a točitým schodištěm působí, jako by byla vsazena do bytového domu. Ale zdání klame. Škola tady byla už sto let před Jabokem, tehdy učiliště a internát pro katolické chlapce. Procházíme jednotlivé katedry – sociální práce, pedagogiky a psychologie, speciální pedagogiky, filozofie a teologie, cizích jazyků – až ke katedře odborných praxí.
„Aby se tady studenti cítili přijatí a v bezpečí“
Klepeme. Vítá mě salesián Vojta Sivek – koordinátor praxí. Jsou jádrem Jaboku. Každý student absolvuje během tří let kolem 600 hodin přímé praxe. V kanceláři visí mapa republiky polepená desítkami barevných šipek. To všechno jsou spolupracující pracoviště, na která Jabok studenty posílá. „Praxe tvoří zhruba třetinu výuky. Studenty na ně připravujeme a posléze to s nimi podrobně vyhodnocujeme. Podle svého zaměření si vybírají taková místa, aby daný obor poznali. Snažíme se, aby to bylo pestré, aby pracoviště splňovala nároky na kvalitu a pro studenty byla inspirativní,“ vysvětluje Vojta. Studenti se tak nejen podívají, ale přímo se zapojí například v dětských domovech, na odboru sociální péče, v nízkoprahovém klubu či domově pro seniory. Během studia si vyzkouší, co by je bavilo, získají zkušenosti a ověří si vědomosti přímo v praxi. Hojně využívají praxí v salesiánských střediscích mládeže napříč Českem. Vyjíždí také do zahraničí, do Německa, Belgie nebo nově k salesiánům do Bulharska.
Pokračujeme v pouti školou. Jabok je sociální škola nejen tím, co se na ní učí, ale i lidským přístupem. „Škola je hodně inkluzivní. Snažíme se začleňovat studenty i s jejich specifiky. Chceme, aby se tady cítili dobře, přijatí a v bezpečí,“ říká paní ředitelka. Krásně to jde vidět na přístupu k ukrajinským studentům. Zajistili jim ubytování, uhradili školné, kurzy češtiny… Zvýšené náklady se jim podařilo pokrýt z mnoha grantů a také z Nadačního fondu Janua Jabok, který slouží k finanční podpoře potřebných studentů. Otevíráme dveře do učebny, kde mají ukrajinští studenti lekci češtiny. Anna mi plynulou češtinou vypráví, jak se na školu dostala: „Snažím se vzdělávat, poznávat svět. Na Ukrajině jsem ukončila studium, jsem kuchařka-cukrářka. Baví mě psychologie a komunikovat, proto jsem se rozhodla, že budu dělat něco s lidmi. Ani jsem nevěděla, co přesně je Jabok za školu. Slyšela jsem, že je to dobrá škola, a moc mě překvapilo, že je křesťanská a salesiánská. Je to Boží zázrak. Proto jsem sem šla a nelituji. Moc se mi tady líbí a baví mě to. Je pěkné, že jsme jako rodina. Jsou tady dobré vztahy, všichni komunikují, podporují nás. Cítím se tady dobře.“
„Není to jen škola, ale místo setkávání“
Je čas oběda, a tak jdeme do jídelny. Škola nemá stravování, ale zaměstnanci několikrát do týdne společně obědvají, když se někdo z nich nabídne, že uvaří. Kolem stolu nás sedí sedm. Nad dýňovou polévkou, ještě z loňské úrody, jsou hlavním tématem sazeničky. Za školními okny je pěstuje technik Zdeněk Brettschneider a kolegové si je u něj právě rezervují. Po levici mám salesiána Alana Křišťana, který byl ředitelem Jaboku v letech 2014 až 2022, a po pravici současnou paní ředitelku Hanu Pazlarovou. Něco to o škole vypovídá, že na ní stále působí tři předchozí ředitelé. „Vycházíme spolu dobře, cítím to jako podporu. Někdy to je problém, když zůstane bývalý ředitel na pracovišti. Tady to tak není,“ říká k tomu paní ředitelka. Obracím se na Alana, aby mi pověděl, jestli je Jabok něco víc než jen škola. „Pro sociální práci jsou důležitá dvě kritéria kvality – odbornost a lidskost. Snažíme se klást důraz na kultivaci osobnosti studentů v lidskosti. Odbornost jim dává nějakou výbavu, ale potom konkrétní rozhodnutí, jestli zasáhnou tím nebo oním způsobem, teď nebo až za chvíli, jsou vždycky věcí daného pracovníka, jeho lidské osobnosti. Jabok k tomu má různé nástroje, je tady víc etiky, ale také teologie – ne proto, abychom studenty vzdělávali ve víře, ale protože teologie jim dává podněty k přemýšlení. Lidskost v studentech rozvíjí i atmosféra školy. Na Jaboku s nimi jednáme přímo, otevřeně, přátelsky.“
Cestou z oběda jdeme kolem pootevřených dveří, za kterými se něco chystá. Nová výmalba, posezení, lednice a bar napovídají, ale skutečný význam tohoto prostoru mi prozrazuje až trojice studentů, které jsme vyrušili z práce. „Dřív tady byla čajovna a my jsme se ji rozhodli oživit. Bude to místo setkání studentů mimo vyučování, kde si můžou odpočinout, dát si dobrý čaj, povídat si spolu, učit se… Myslím, že Jabok není jen škola, ale také setkávání. Je to životní styl. Je to salesiánský přístup, rodinné prostředí,“ říká se zápalem studentka a ukazuje na plakát Dona Boska, který v čajovně vyvěsili. Přivezla si ho z praxe v ostravském salesiánském středisku.
Zachovat salesiánský styl
Jdeme do ředitelny na kávu. Hana Pazlarová vede školu druhým rokem. Je první ženou, která se po řadě salesiánů posadila do ředitelského křesla. Má se školou mnoho plánů. Pod jejím vedením se podařilo Jaboku získat akreditaci pro nové zaměření – interkulturní práce. Jeho absolventi budou pracovat s lidmi přicházejícími k nám z jiných kultur a začleňovat je do naší společnosti. „Měli jsme podněty z terénu, že řada obcí a neziskovek zaměstnává mezikulturní pracovníky, ale doteď v Česku chyběl vzdělávací program, kde by mohli získat ucelené vzdělání pro tento obor a zároveň byli sociálními pracovníky, což je pro tyto profese důležité,“ vysvětluje unikátnost nově nabízeného studia. Dalším cílem nové ředitelky je mezinárodní spolupráce. Jabok uzavřel smlouvu o výměně studentů a učitelů s dvěma prestižními zahraničními institucemi, s dalšími dvěma o spolupráci jedná a také bude vysílat studenty na Erasmus+. Potenciál rozvoje vidí paní ředitelka v Centru dalšího vzdělávání. Ráda by, aby se na školu vraceli absolventi za celoživotním vzděláváním a také aby se škola otevřela veřejnosti nabídkou kvalifikačních kurzů. V tomto smyslu by chtěla Jabok více provázat s ostatními salesiánskými díly, aby o škole věděli, že je tady také pro ně, že můžou své pracovníky posílat na Jabok za dalším vzděláváním.
Přes všechny vize, jak by se mohla škola rozvíjet, má paní ředitelka v jednom jasno – chce na Jaboku zachovat salesiánský styl. Sama to nezvládne, ale pomáhají jí v tom přímo salesiáni, kterých na škole působí rovnou šest. Jak se to promítá do všedního života školy? „Každý týden začínáme společnou mší ve školní kapli a snídaní. Porady zahajujeme duchovní promluvou. Zaměstnanci jsou pestrou směsí lidí, většina jsou křesťané z různých církví, a to vytváří ekumenický charakter školy. Salesiáni bydlí v komunitě přímo na škole, hned nad studentskými kolejemi. Nabízíme duchovní doprovázení, máme školního kaplana, Láďu Heryána. Má na starost klub Vzducholoď, může se tam se studenty setkávat v neformálním prostředí. Víte co, pojďme se tam podívat,“ zvedá mě paní ředitelka ze židle. Jdeme dolů, na dvůr a ještě níž. Sklepní prostor na první pohled připomíná undergroundový hudební klub. Klub Vzducholoď provozují sami studenti. Pořádají tady hudební akce, divadla, autorská čtení nebo si prostě přijdou dát pivko a zazpívat karaoke. Klub bývá otevřený každé úterý, to jsou na škole dálkaři, aby i oni zažili, co je to Jabok.
„Poprvé zažívám, že je mi na škole dobře“
Kombinovaná forma studia k Jaboku neodmyslitelně patří. Škola vychází vstříc pracujícím, kteří si potřebují doplnit vzdělání, chtějí změnit obor nebo mají zájem o sociální problematiku. „Studenti v kombinovaném studiu jsou pro nás zajímaví tím, že přicházejí z praxe. Učit je je úplně jiné. Jsou to lidé, kteří už mají profesní a životní zkušenost,“ říká k tomu paní ředitelka a dodává: „Snažíme se studium pro kombinované studenty modernizovat. Vymýšlíme nové formy studia, ve kterých se více využívá e-learning – máme řadu online kurzů, natočené audio a video přednášky. Můžou si vybrat, ve které dny budou studovat, někdo chodí ve všední večery, někdo jezdí v soboty. Pořád se snažíme vymýšlet, jak jim to vylepšit.“
Náš rozhovor se plynule stočil ke studentům a já mám prosbu, abych se mohl na něco zeptat i jich. Jdeme na přednášku Úvodu do speciální pedagogiky Marie Ortové. Stojím před ztichlou třídou a připadám si jako při zkoušení. Vysvětluji, kdo jsem, proč jsem přišel na Jabok, a prosím studenty, aby mi řekli to samé. Studenti mě nenechají dlouho stát v trapném tichu: „Já jsem nejdřív začala chodit do klubu Vzducholoď. Líbilo se mi tady, tak jsem se rozhodla, že sem půjdu na školu. Mám kamarády mezi absolventy školy a oni o Jaboku hezky mluvili, jak tady byli spokojení. Když jsem chodila na základku a na střední, fakt se mi tam nelíbilo. Byla jsem překvapená, jak to může být jiné. Tady poprvé zažívám, že je mi na škole dobře, a můžu otevřeně říct, co mě trápí. To je hrozně fajn.“
Z Jaboku odcházím s tajnou touhou zase se na chvíli vrátit do lavice. A proč ne? Co třeba kurz Rozvoje osobních, profesních a sociálních kompetencí jako prevence syndromu vyhoření?
Jan Kvapil
Foto: archiv VOŠ Jabok
