1/2020 ROZHOVOR
Hanka Strašáková je jednadvacetiletá studentka pedagogiky na filozofické fakultě Masarykovy univerzity, redaktorka Radia Proglas a občanská aktivistka. Z mnoha jejích aktivit je potřeba jmenovat především významný podíl na založení a vedení spolku Společně Brno nebo spolupráci v nejužším týmu spolku Milion chvilek pro demokracii.
Jakou otázku by si měli klást současní mladí lidé?
Dělám pro své okolí dost? Můžu dělat ještě víc?
A jak si na tyto otázky odpovídáš ty?
Vždycky jde dělat víc, samozřejmě. Ale je potřeba to taky zharmonizovat se svým osobním životem. Což mě navádí na tu první otázku, jestli dělám pro své okolí dost. To taky znamená, jestli dělám dost nejen pro svět, ale i pro svou rodinu a pro své přátele.
V loňském roce jsme si připomínali takzvaná devítková výročí. Události roku 1939, 1969 nebo 1989 mají společný rys aktivní mládeže. V loňském roce 2019 to bylo podobné. Spolek Milion chvilek, který vznikl z rukou mladých lidí, mobilizoval velkou část společnosti. Proč zrovna v současnosti je mladá generace zase tak aktivní?
Já toho historicky moc nepamatuji, ale myslím si, že mladá generace byla aktivní vždycky. Mládí se projevuje buřičstvím a bezstarostností, někdy i naivitou, což je krásné a takové čisté. Pustíš se do věcí, aniž by ses musel obávat materiální ztráty, nebo ztráty čehokoliv jiného. Já nemám svou rodinu, mám zaměstnání, které mi toleruje mé aktivity, nějak dostuduji… Takže v mých aktivitách nevidím ohrožení, jako jsou ztráta práce, málo času na rodinu a podobně.
Myslím si ale, že takové obavy by v dnešní svobodné době nemuseli mít ani dospělí. Jako třeba ohrožení, že tě za organizaci demonstrací zavřou. To naštěstí nemusíme prožívat právě díky těm devítkovým výročím.
Přesto mi připadá, že letošní rok přinesl něco nového. Sešlo se více jak 300 tisíc lidí na demonstraci pořádané spolkem Milion Chvilek. Proč jsou zrovna dnes mladí zase tak aktivní?
Mezi těmi téměř 400 tisíci lidmi nepřevažují vůbec studenti ani mladí, naopak. To vidím i tady v Brně na demonstracích, je tam málo mladých. Ale mladí se zase účastní demonstrací za životní prostředí. Myslím, že ta mobilizace není ani tak otázkou generace, spíš spíš plyne ze zoufalé situace. Tu si uvědomují hlavně lidé, kteří zažili komunismus, sametovou revoluci a váží si hodnot, které si vybudovali.
Máš asi pravdu, že našim akcím dávají impuls většinou mladí lidé, málokdy však bez spolupráce a rady starších. Zrovna u Milionu Chvilek to vážně není otázka převážně mladých lidí, vůbec. I v tom nejužším týmu to jde napříč generacemi. Ti mladí jsou tam proto, že mají čas a jakousi neurvalost, nemají strach.
Vnímám kolem sebe hodně mladých angažovaných lidí. Zajímají se o politiku, ekologii, lidská práva, ochranu zvířat… Myslíš si, že je pro ně lákavé angažovat se také v církvi?
Když seš nějak angažovaný, tak to rozséváš do všech koutů. A teď záleží na tom, co ti přijde nejvíc přínosné – tomu se věnuješ nejvíc, tomu ostatnímu méně. Já sama jsem začínala nejdříve v církvi, akorát je to prostředí velmi náročné. To mě i odrazovalo.
Proč je to náročné?
Dělali jsme diecézní nebo i republiková setkání mládeže. Posunout církev někam, jak bychom si ji mi mladí představovali, zároveň nepodkopávat staré kořeny, to je v té zastaralé, zabetonované struktuře problém.
Připadá ti, že dostávají malý prostor laici?
Nevím, jestli bych to tak pojmenovala. Když ale ten prostor dostanou, tak to většinou funguje tak, že podáš prst, chytí tě za něj a jsi tam leta letoucí. Že to děláš zadarmo, je pro mě přirozené, je to služba. Na druhou stranu se to pak na spolupráci podepisuje. Když tě takto vysají, tak to má potom ještě další faktory, že se tam nekomunikuje a nedostáváš žádnou zpětnou vazbu. Je to katolické prostředí, takže si tam nikdo neřekne nic špatného, všichni se plácají po ramínku, ale každý se pomlouvá za rohem. To je tak vyčerpávající, že v tom nemůžeš vydržet dlouho. Mladí lidé chodí pracovat do center mládeže, odchází po dvou letech a musí jít na rok na dovolenou, protože je to málem stálo psychické zdraví.
V církvi se často mluví o nedostatku povolání k zasvěcenému životu. Proč myslíš, že i když jsou v současnosti mladí lidé angažovaní, stále je nedostatek těch, kteří by chtěli zasvětit svůj život Bohu?
Nemyslím si, že to je věc nějakého dobrovolnictví, ale povolání. Není to tak, že jsem aktivní, ráda měním svět, tak půjdu do řehole. Je to strašně náročný styl života a obdivuji každého, kdo do něj vstoupí. A taky se třeba časem ukáže, že ne každý je schopný takhle žít a úplně tomu rozumím. Proč se mladí nevydají touto cestou? Asi to není pro ně. A jsem ráda, že do toho nejdou jen tak.
Myslím, že povolání k duchovnímu nebo zasvěcenému životu má svou náročnost. Můžeme mít plnou republiku kněží, kteří to nedělají pořádně, a pak se naráz vykašlou na nějaká pravidla, protože to není pro ně. Anebo jich budeme mít míň a oddaných, pro které je to vážně povolání.
Jan Kvapil
Fotografie z archivu Hany Strašákové
