Gambi povolán do ŘÍMA

By 3. 9. 2020 Magazín

4/2020 OSOBNOST

Pavel Ženíšek, přezdívaný Gambi, letos oslavil čtyřicáté deváté narozeniny. Pochází z Plzně, ale spousta lidí ho považuje za Moraváka, protože na Moravě řadu let působil. Vystudoval hutnictví na Vysoké škole báňské v Ostravě, ale rozhodl se vstoupit k salesiánům. V roce 1995 složil první sliby a v roce 2005 přijal kněžské svěcení. Rok působil v Ostravě, pět let v Brně-Líšni a poté se dal k dispozici na misie. Prošel formací v Římě, jazykovou přípravou v Londýně a na půl roku odjel do Indie a Bangladéše, zjistil ale, že to není jeho cesta. Dále působil dva roky v noviciátu popradské formační komunity. V roce 2015 se přesunul do Prahy, kde se ujal vedení Salesiánské asociace Dona Boska (SADBA). Letos v Sadbě končí a my jsme se ho ptali, jak hodnotí pět let v čele Sadby a co bude jeho novým úkolem. Od poloviny září na něj čeká nové „místo“ – stane se členem misijního týmu salesiánské kongregace v Římě.

SADBA letos slaví 15 let od svého založení. Co považuješ za její největší úspěchy?

Podle mě je velkým úspěchem, že vůbec vznikla organizace zaměřená na misijní a dříve i pastorační aktivity. Není to vůbec běžná věc, ne každá provincie takovou organizaci má. To, že tehdy Jarda Vracovský založil Sadbu, bylo hodně prorocké. Dokázal zareagovat na situaci a my z toho všichni žijeme. Dnes už by se zakládala hůř.

Největším úspěchem Sadby jsou lidé, vychovala na 230 dobrovolníků a mnoho animátorů. Už je stromem, který je zakořeněný a má více větví. SADBA zastřešuje různé skupiny, dnes už jsou to rodiny s dětmi, které jsou tím odkojené a mají v sobě misijní zápal.

Další důležitou věcí je, že se nastavily struktury, které umožňují mnoho věcí. Například máme akreditaci pro vysílání dobrovolníků, jsme organizace jak přijímající, tak vysílající, jsme v síti různých organizací a ze vztahů s nimi máme výhody, naši dobrovolníci se dostanou do světa. Možná by to šlo i přes střediska nebo provincii, ale bylo by to mnohem složitější. SADBA je zapsaný spolek, taková parta kamarádů, takže máme výhody volnější právní struktury.

Když jsi v roce 2015 převzal vedení Sadby, nově se zaměřila přednostně na misijní a rozvojové aktivity. Vzdělávání animátorů přešlo pod provincii. Co přinesla tato nová cesta?

Řekl bych, že se tím SADBA pročistila. Byl to takový moloch, který dělal všechno možné, a trochu se tomu v provincii všichni smáli. Byla to taková paralelní provincie v provincii, protože měla všechno, měla lidi, měla peníze, Jarda Vracovský je uměl z projektů sehnat, ale dělal si to trošku po svém. Vnímali jsme, že je potřeba to ukotvit a nějak ořezat.

Důležité bylo Sadbu pročistit. Myslím, že se nám ji podařilo udělat transparentnější – co dělá, pro koho tu je, jak hospodaří. Teď vnímám a je to podle mě dobře, že se to kyvadlo zase vrací. My jsme to očesali, ořezali, nasměrovali a teď tam vidíme nové příležitosti. Například děláme osvětový program o misiích pro školy Dnes jím jako…, a to by se dalo rozvíjet. Strom Sadby má zase tendenci košatět, ale už vidím, že má jeden vyprofilovaný směr.

Sadbu jsi vedl pět let. Co se v tomto pětiletí podařilo?

K hodnocení je potřeba odstup, ale mám radost z toho, že se nám podařilo vytvořit tým zaměstnanců, který výborně funguje. Ještě než jsem věděl, že budu odcházet, tak už jsem cítil, že se můžu z vedení stahovat a věnovat se svému studiu a studentům, kteří u nás v Kobylisích bydlí. Také vidím, že si v našem týmu zaměstnanci a dobrovolníci spolu rozumně nahrávají a táhnou za jeden provaz. Jsou to většinou ženy a není vůbec samozřejmé, aby měly výborné vztahy.

Nejsem tolik na projekty, jsem spíš na kontakty a vztahy. Díky tomu máme pořád dost kontaktů s bývalými dobrovolníky, co už prošli našimi programy. Byli někde ve světě, rádi se k nám vrací, mají v Sadbě prostor a jsou za to rádi. Kvůli tomu už Cagliero nazývám spíš misijním dobrovolnickým hnutím.

Kdo po tobě Sadbu povede a jaký z toho máš dojem?

Jsem rád, že odcházím s vědomím, že SADBA funguje a předávám ji někomu, kdo má velký zájem ji převzít. Přebírá ji Jarda Fogl, sám dlouholetý misionář v Bulharsku, který má k misijnímu dílu vztah. Přijel z Bulharska a už čtrnáct dní si to předáváme. Mám radost, že to bude dobře pokračovat.

Jarda se ale bude muset popasovat s tím, aby SADBA zůstala mezinárodní a udržela si zdravý vztah k bulharskému salesiánskému dílu, protože je to hlavní misijní zaměření a zároveň součást české provincie. Podporu tamní misie má na starost provinciální ekonom a jeho sekce, my zase školíme dobrovolníky, co jezdí do Bulharska. Teď přichází Jarda, který to tam všechno zná (měl na starost dobrovolníky), tak považuji za důležité, aby se SADBA nestala jakousi bulharskou pobočkou a zachoval si mezinárodní rozměr. On si toho je vědom a chce tomu dávat prostor.

Jaké největší úkoly čekají Sadbu v horizontu několika let?

Je otázka, co se Sadbou udělá koronakrize, protože drtivá část příjmů Sadby je od dárců. Už teď se ukazuje, že se to mění. Někteří nám přestali dary posílat, asi nemají peníze, a někteří se zase naopak namotivovali a zaangažovali, přisuzuji to větší solidaritě. Nevíme zatím, jak rok 2020 dopadne, ale asi se sníží objem darů. Takže jedna věc je hledat další zdroje, aby SADBA mohla dál fungovat, třeba ve smyslu hledání nových oblastí, kde dárce získávat, protože mnozí současní dárci jsou starší a buď už nemají moc peněz, nebo umírají.

Další věcí je, že my jsme to nějak nastavili, ale je to stále první generace lidí, kteří to uchopili více ve spolupráci, jak v týmu Sadby, tak vztah s týmem provinciálním. Teď přijde nový ředitel, časem noví zaměstnanci, tak to bude potřeba nastavit tak, aby SADBA dál pokračovala misijně zahraničním směrem. Pojmenoval bych to jako další krok stabilizace.

Poslední věcí je prohlubování a třeba i rozjíždění nových projektů, ale v dlouhodobém strategickém plánu. Aby se nestávalo, že támhle najednou něco vypučí a my do toho jdeme, aniž chceme.

V Sadbě sice v září končíš, ale v misijní práci budeš pokračovat. Přesouváš se do Říma, kde budeš členem misijního týmu salesiánské kongregace. Co má misijní tým na starost a kdo ho tvoří?

Náš šéf, hlavní rádce pro misie don Alfred Maravilla, je členem generální rady. Pod ním jsme tři salesiáni, každý má určený úsek. První má na starost misijní animaci, to budu já. Mým úkolem bude všímat si, co se děje za misijní aktivity v salesiánském světě a podporovat misijní kulturu. Do toho spadají dobrovolníci a nově i uprchlíci, protože u salesiánů se začíná rozvíjet uprchlické dílo, máme nějaké komunity v uprchlických táborech a podobně.

Druhý v týmu má na starost misijní formaci. Jeho úkolem je vyhledávat salesiány, kteří se dali k dispozici na misie a má na starost jejich formaci (procházejí misijním kurzem) a nabízet jim další vzdělávací formační aktivity. Ty nabízí také jiným kongregacím, které chtějí rozvíjet misiologii.

Třetí v týmu je takzvaná misijní solidarita a to je salesián, který má vnímat potřeby v rámci celé kongregace, i ty finanční. Teď v souvislosti s koronavirem vytvořil databázi, které provincie mají finanční problémy, co potřebují, kde by zase rádi pomohli, takže ta bohatší provincie může adoptovat tu chudší. To je vzájemná solidarita salesiánů, že jsou zodpovědní za sebe navzájem a pomáhají si.

Každý z našeho týmu má také přidělenou určitou část světa, abychom všichni nekoukali všude. Já bych měl více sledovat, co misijního se děje v Evropě a Africe, indický spolubratr, který má na starost misijní solidaritu, bude více sledovat Asii a třetí oba americké kontinenty.

Nově tam máme od ledna také jednoho zaměstnance, italského laika, který byl rok dobrovolníkem v Egyptě. Ten by měl být k ruce hlavně mně pro práci s dobrovolníky a uprchlíky.

Pavel Ženíšek vedl Sadbu pět letOd kdy budeš zastávat tento nový post?

V polovině září se stěhuju do Říma a začínám tam působit. Ale fakticky přes e-mail, Zoom nebo Skype s nimi pracuju už teď. Stále mně posílají různé termíny a úkoly, co bychom měli domluvit, naplánovat, kdy se setkat. Takže už jsem do toho hodně zatažený.

Jak tvoje práce bude vypadat?

Čeká mě hodně cestování po světě, budu navštěvovat podobné organizace jako je SADBA. Z části to bude úřednická koordinační práce, budu organizovat setkávání delegátů pro misijní animaci provincií, jako jsem teď já. Ale jak to všechno bude, ještě není jasné. Jsme tam všichni noví, hlavní rádce pro misie je tam nově od 28. generální kapituly, já tam mám nastoupit v září, ten na misijní formaci se teprve hledá, jenom spolubratr pro misijní solidaritu je tam už pět let.

Čím na svém novém působišti začneš?

Na začátku budu muset najít své místo v tamní komunitě (je nás tam asi šedesát) a nastavit si, jak se setkávat, jak tam žít. Co se týká mojí práce, budeme se setkávat s misijním týmem, abychom se domluvili, jak komunikovat a jak v týmu fungovat. Těším se na spolupráci malého týmu, že si to sami nově nastavíme. Mám radši, když se to dá přeskládávat, něž vstupovat do zaběhlého molochu. Také je dobrá ta mezinárodnost, že jsme každý odjinud – šéf je Filipínec, který byl provinciálem na Papui-Nové Guineji, je tam Ind, já z Česka, toho třetího hledáme v Jižní Americe a zaměstnanec je místní Ital.

Těšíš se do Říma?

Teď už se těším víc, už jsem to vzal jako fakt, že tam jdu, i když bych býval rád zůstal v Sadbě. Těším se na mezinárodnost, tu zažívám i tady přes naše dobrovolníky, ale tam budu přímo komunikovat s různými národy v týmu a třeba uvidím větší šíři salesiánského misijního díla.

Jan Kvapil