Salesiánský magazín 1/2025 REPORTÁŽ
Pro zlínské salesiánské dílo je charakteristické propojení farnosti a klubu mládeže. Zapojení více než 80 dobrovolníků vytváří rodinnou atmosféru. Zvu vás na prohlídku jednoho z nejmladších salesiánských domů.
Je pošmourný konec listopadu, když projíždím Zlínem. Kdo tam byl, vybaví si charakteristickou „kůži“ tohoto města – cihly. Odbočuji na sídliště Jižní Svahy, kde žijí dvě pětiny Zlíňanů. Parkuji před budovou, která svým cihlovým vzorem dobře zapadá, ale přesto je jedinečná. Její dvě křídla se rozevírají jako náruč a zvou do vchodu uprostřed. Za ním tuším kostel, jak napovídá věž s křížem. Vítá mě Pavla Oklešťková, ředitelka Salesiánského klubu mládeže Zlín (SKM). Jdeme na krátkou exkurzi domem i historií. Jižní Svahy vyrostly na konci minulého století a občanská vybavenost zde vznikala až postupně. Svým dílem přispěla i místní salesiánská rodina. Středisko mládeže s kostelem Panny Marie Pomocnice křesťanů dostavěli v roce 2003. „Pro mě je důležité, abychom pro tuto čtvrť byli dobrými sousedy,“ říká Pavla.
Většina aktivit SKM se odehrává v klubu pod kostelem. Sejdeme dolů, a když projdeme dveřmi, Pavla mi ukazuje cihlový pilíř, který zespod podepírá oltář. „Vyjadřuje to propojení farnosti a SKM. Kdybychom nebyli provázaní, tak by klub nemohl fungovat. Jsou to především dobrovolníci z farnosti, kteří pracují bez nároku na mzdu jako recepční a animátoři, ale i při mnoha jiných aktivitách,“ pochvaluje si Pavla. V salesiánském domě působí více než osmdesát dobrovolníků, kteří se podílí na celé škále aktivit – od vedení kroužků přes provozování farní kavárny až po organizaci letních táborů.
Rozhlížím se po prostoru, který připomíná hudební klub. Jsou zde kulečníkové stoly, parket, velké reproduktory, boxy na posezení, jen nabídka baru je nealkoholická. Dopoledne zde probíhá Maminec pro rodiče s dětmi do 6 let. Kulečníkové stoly se přikryjí, na recepci se půjčí hračky, rodiče si objednají kávu a děti se zapojují do her, cvičení nebo tvoření. „Skvělé je, že hodně prostor domu je multifunkčních, aby se v nich mohly střídat různé aktivity farnosti i střediska,“ vysvětluje Pavla. Po poledni maminky vše uklidí, aby zde mohl otevřít dveře nízkoprahový BOSCO Klub dětí a mládeže.
Salesiánský dům ve Zlíně nabízí mnoho aktivit především pro mladé. V posledních letech SKM rozšířil nabídku kroužků a doučování, a to díky zapojení farníků – vedou aktivity a přihlašují do nich svoje děti. Silná je i podpora komunity salesiánů: každý z nich vede alespoň jeden kroužek. Další aktivitou SKM jsou preventivní programy pro žáky druhého stupně. Přijde k nim třída a pomocí her a následné reflexe pracuje na dobrých vztazích v kolektivu. „Chceme, aby nás poznali, seznamujeme je s prostory a lidmi, aby se k nám nebáli přijít, třeba do nízkoprahového klubu,“ říká Pavla. A klub právě otevírá…
Setkání dobrovolníků zlínského salesiánského domu
Tady jsem vítaný, tady na mě mají čas
V uspěchaném světě plném nejistot je snadné podlehnout beznaději. Pro děti a mladé je důležité mít místo, kam se mohou v takových situacích obrátit o pomoc. Pojďte se se mnou podívat do nízkoprahového BOSCO Klubu dětí a mládeže ve Zlíně, který je právě takovým útočištěm.
Prostorem klubu zní hudba a mumraj. Jedna skupinka hraje bowling na Xboxu, druhá sedí kolem deskovky. Dvojice na barových židličkách pije limonádu. Kluk v závodním simulátoru se snaží zajet nejlepší čas do klubové rallye soutěže. Věková hranice klientů je hodně široká, od 11 do 26 let. Široká je i skupina dobrovolníků a zaměstnanců, od náctiletých až po sedmdesátníky. Panuje tady rodinná atmosféra. Rozdíly mezi klienty, zaměstnanci a dobrovolníky se stírají a na první pohled není jasné, kdo patří do které skupiny.
„Když k nám klient přijde, chceme, aby zažil radostnou přijímající atmosféru. Aby ho tady někdo uvítal a nezůstal dlouho sedět bez povšimnutí,“ uvádí mě do prostoru Eva Soldánová, vedoucí nízkoprahového klubu BOSCO, a pokračuje: „Pro děti je hrozně důležité přijetí. Dělá mi radost, když vidím kluky, jak nesměle přijdou a někdo už si je pamatuje a zdraví je jménem. Jsou rádi, že s nimi někdo počítá, má na ně čas, že jsou důležití a že si je poslechneme.“
Nízkoprahový klub je službou sociální prevence. Má za cíl pomáhat mladým v sociálně nepříznivých situacích. Když přijde někdo nový, má několik návštěv na rozkoukání, aby zjistil, co mu klub nabízí. „Služba nízkoprahu je dělaná tak, aby sem mladí mohli snadno přijít bez velkých podmínek a mohli si říct o pomoc, když se něco děje,“ říká Eva. A že se toho v životě mladého člověka děje hodně, si jistě každý umí dobře představit. Někteří klienti tohoto klubu se potýkají s úzkostmi, školním neúspěchem, osamělostí, konflikty v rodině a mnohým dalším. Mezi příchozími jsou také mladí dospělí s mentálním postižením. Můžou tady trávit čas společně s lidmi bez takového postižení, což jim vyhovuje. Tým nízkoprahu se pro všechny snaží vytvořit bezpečné prostředí, kde se mohou cítit přijati a můžou se poradit o věcech, se kterými potřebují pomoct.
„Naše dlouhodobé téma je duševní zdraví. Hodně lidí je v úzkostech, občas pozorujeme sebepoškozování,“ říká Eva. Pracovníci v klubu se snaží s mladými mluvit o duševní hygieně a o tom, jak zvládat konkrétní stresové situace. „Důležité téma je naděje. Děti třeba udělaly průšvih, někdy i veliký, jsou v tom zamotané a necítí, že by se ještě něco mohlo podařit. Už to prostě podělaly. Je strašně důležité je povzbudit, zvednout je, ukázat jim, co se s tím dá dělat, aby nezůstaly v beznaději, že jsou ztracený případ,“ ukazuje Eva na jádro jejich práce.
Do našeho rozhovoru vstupuje dvanáctiletý David a Eva ho hned zapojuje. „Začal jsem chodit do klubu před rokem a půl. Předtím jsem byl doma a nudil se, byl jsem na počítači nebo na mobilu. Chodím sem skoro každý den. Mám tady kamarády. Baví mě to tady. Hrajeme hry, povídáme si, vymýšlíme, třeba teď básničku pro Mikuláše,“ říká David a Eva se ho ptá, v čem mu klub pomáhá. „Učím se, jak se k někomu chovat líp a jak si navzájem pomáhat.“ „To ses naučil tady?“ „Ne, ale tady jsem to víc pochopil.“
Jdu se projít po klubu. Sociálních pracovnic se tu střídá jen několik a pro jejich práci je zásadní pomoc dobrovolníků. Dnes jich tu je šest. Dávám se do řeči s jedním z nich, animátorem Petrem Lindnerem. Ve farnosti vyrůstal, zapojil se hlavně jako ministrant a postupně s několika vrstevníky vedení ministrantů od salesiánů převzali. Ale teď musí dojíždět do školy a ministranty nestíhá, tak chodí do klubu. „Baví mě práce s mladými. Dává mi to zkušenosti, jak pracovat s různými typy lidí. Myslím si, že mě to docela ovlivnilo ve výběru budoucí cesty. Chtěl bych jít pedagogickým směrem,“ říká Petr. Vypadá to, že klub je formující nejen pro své klienty, ale také pro ty, kteří v něm působí.
Mohlo by se zdát, že se v klubu nic moc zásadního neděje. Hry, zábava, pohoda. Ale na pozadí toho probíhají vážné rozhovory. Klienti klubu se obrací na sociální pracovnice s různými situacemi a ty jim je pomáhají řešit. Eva je vyškolena na krizovou intervenci, ale pokud je situace nad její kompetence, může klientům zprostředkovat psychoterapii. Jinde by se museli objednat, dlouho čekat na termín, třeba i zaplatit. Tady jim zařídí sezení bez dlouhé čekací lhůty přímo v klubu, kam psychoterapeuti dochází několikrát do měsíce. Tuto službu může klub nabídnout díky grantu nadace pojišťovny Kooperativa.
Sociální pracovnice Tereza Věrná zrovna hraje s dětmi bowling na Xboxu. Přidávám se k ní a ptám se jí, jak rozhovory s klienty probíhají. „Jsem moc vděčná za to, že tady máme dobrovolníky. Oni mají na starost aktivizační činnost, když my zrovna potřebujeme s některým klientem vést rozhovor,“ popisuje Tereza. Může si s ním sednout stranou a nerušeně se bavit, zatímco dobrovolníci s ostatními hrají hry. „Nejdůležitější je komunikace, ať už v rodině, nebo tady. Je důležité dětem naslouchat a zajímat se o jejich názor. A víc se bavit o jejich pocitech, třeba proč jsou naštvané, co je trápí. Snažme se hledat příčinu, co za tím je,“ říká Eva, kde vidí největší potřebu dětí.
Mířím k recepci, za kterou sedí starší paní. Sedmasedmdesátnice Marta Hurtová působí kolem salesiánského domu už od doby, co se začal stavět. Nejdřív pomáhala v administrativě a pak řadu let na recepci. Kontroluje vstup, eviduje příchozí, vydává deskové hry a jiné hračky. Je místním zvykem, že tuto dobrovolnou službu zastávají především senioři. „Seděla bych doma sama. S dětmi mě to baví. Jsem ráda, že tu můžu být a salesiánům posloužit. Naplňuje mě to. Máme mladým co odevzdat – lásku,“ říká Marta. Ačkoliv se může zdát, že v klubu působí hlavně ženy, není tomu tak. Kromě mnoha dobrovolníků chodí do klubu také salesiáni. „Míváme takzvané salesiánské čtvrtky. To je na recepci Zdeněk Demel, na baru Toník Pražan, na place Petr Vaculík. Náš skvělý spolupracovník z řad salesiánů je také Indy (Lubomír Laža) a jako dobrovolníci nám v klubu pomáhají i přednovicové Filip Ondráček a Ondra Škvařil. Všichni jsou skvělí, jsem moc ráda, že je tady máme,“ kvituje vedoucí klubu Eva Soldánová.
Klub pomalu končí. Ještě než se rozloučím, ptám se Evy, jak můžeme mladým na jejich cestě životem pomoci. „Myslím, že je důležité udělat si na sebe navzájem čas. Když má člověk někoho rád, tak si na něj čas udělá. Když rodiče na děti nemají čas, děti můžou být nejisté, jestli o ně rodiče stojí, jestli je mají rádi. Pokud si nejsou jisté, moc si nevěří a nepřipadají si důležité. Děti potřebují vnímat, že je někdo slyší, že je někdo bere vážně, že je někdo má rád.“ Návštěva nízkoprahového klubu BOSCO na mě silně zapůsobila. Jsem vděčný, že ve Zlíně na Jižních Svazích je místo, kam mohou mladí přijít s jistotou, že budou vítáni a vyslyšeni. Díky všem, kteří se na tom podílí.
Jan Kvapil
Foto: Libor Erlebach