Cítila jsem, že se musím rozhodnout

By 2. 9. 2021Magazín

4/2021 SVĚDECTVÍ

V mimořádně čtivé a vizuálně úhledné knížce „do ruky“ s nádhernými fotografiemi nazvané prostě Sestry mladé autorky Kamily Hladké najdete živá osobní svědectví řeholních sester různých řádů a kongregací, ale také sester různého věku od nejstarší devadesátnice sestry Moniky z kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova z Rajhradu až po mladou brněnskou dominikánku Moniku, která je vyfocená na obálce, jak rozesmátá sjíždí po svahu na saních.

Přinášíme ukázku ze svědectví olomoucké františkánky Lucie Cincialové, v němž vypráví o tom, jak se rozešla v osmdesátých letech se svým klukem, protože zaslechla tajemné volání.

Byli jsme hezký pár. Normálně jsme spolu půl roku chodili. Představila jsem ho u nás doma. On mě představil u nich doma. Přišlo jaro. Začínalo léto. Ivoš měl jít na podzim na vojnu. A to nevysvětlíte, i když to bylo krásné, přes všecku zamilovanost ve mně něco rostlo, že věci ještě můžou být jinak. Vždycky se to ozývalo, když mluvil o tom, že na podzim půjde na vojnu a po vojně se vezmeme. Což by bylo vlastně to nejpřirozenější. Až by se vrátil, bylo by mi devatenáct a měla bych akorát po škole. Tehdy (v 80. letech) nebylo nic zvláštního na tom, že se holky vdávaly v devatenácti, ve dvaceti. A já jsem si říkala: Tohle bude můj život? Je to ono? Pak zase: Je to nejjednodušší scénář, všechny to tak mají. Ale sílila ta druhá půlka Adamovy modlitby (kněz v Luciině farnosti), ke které nás vybízel. Bože, jestli máš pro mě něco jiného, tak mi to musíš dát poznat, protože já nevím. Vždyť jsem sama proti sobě, já jsem s ním šťastná.

Ale objevovaly se momenty, kdy jsme se s Ivošem nějak míjeli náladami. On byl rád, že mě má vedle sebe, a byl ze mě celý unešený. A já jsem se třeba zadívala na západ slunce a myslela jsem na Pána Boha, jak to krásně stvořil. A přicházely okamžiky, kdy jsem si říkala, že mi manželství nemůže stačit. Pak jsem se zase kárala, co si to o sobě myslím. Byla jsem plná rozporů. A rozhodující okamžik nastal 6. 6. 1983. V pondělí u nás (v Třinci) bývala polská mše, ale my jsme chodili vždycky ve čtvrtky, protože ji sloužil Adam pro mládež. Tentokrát jsem šla schválně na tu pondělní, abych tam nikoho nepotkala a mohla se jenom tak modlit. Byla jsem všeho plná a nevěděla jsem, proč jsem šťastná, ale přitom nejsem úplně šťastná, a cítila jsem, že se budu muset rozhodovat. (…) Pak jsem to vzala lesoparkem domů a měla jsem pokoj v duši, že jsem to někomu svěřila a že už to konečně někdo ví. Přišla jsem domů, tam mě čekal Ivošek. (…) Řekla jsem: „Ivo, pojď se projít.“ Šli jsme po cestě a já jsem mu najednou řekla, že se s ním musím rozejít. A on proč, co udělal, a začal se mi omlouvat, že to tak nemyslel. Prosila jsem ho, aby se neomlouval, a vysvětlovala mu, co se ve mně odehrává. A on: „Ty někoho máš?“ – „Ne, nemám. Já nevím, co po mně Pán Bůh chce. Možná se jednou vdám. Ale myslím, že je to vůči tobě nefér, když máš jít na tu vojnu a já si nejsem jistá. Nechci, abys odjel a já se s tebou rozešla, až budeš pryč.“ – „To bys určitě neudělala, kdybys nikoho neměla.“ – „Opravdu nemám. A abys věděl, že to myslím vážně, tak i kdybych se mýlila a byla moje cesta v manželství, tak já si nenajdu kluka dřív než ty holku.“ On na to, že si nikoho hledat nebude a že miluje jenom mě. (…) 

Pak přišly prázdniny a směsice lidí z celé Moravy a Slezska jsme jezdívali se salesiány na tajnou letní akci do Bulharska k moři. Křesťanská mládež v utajení. Byla jsem tam s bráchou a mimochodem jel i Jožka (kamarád z kostela). Navázali jsme na náš rozhovor a on řekl, že mě seznámí s nějakou řeholnicí. (…) 

Ještě několikrát jsem se pak platonicky zamilovala. A myslím, že několik mužů bylo zamilovaných i do mě. Není to jednoduché, když se vám rozbuší srdce a zapomenete, co jste chtěla říct. Člověk to musí nějak ukočírovat, ale za těch víc než třicet let jsem nikdy nelitovala, že jsem řádovou sestrou.

Sestry. Kamila Hladká a řeholní sestry,

Nakladatelství Dcera sestry, Želešice, str. 111–113.