Salesiánský magazín 3/2025 SPIRITUALITA
Každé první úterý v měsíci se v průběhu školního roku koná v Brně-Žabovřeskách Večer chval, a to už od roku 2021. Mája a Anička, které za společnými modlitbami stojí, se nám svěřily, co pro ně chvály znamenají.
Nastavujeme srdce směrem k Bohu
Chvály. Každému se vybaví něco jiného. Někdo na to třeba moc není. Pro někoho jsou nejoblíbenější modlitbou. Je to další jazyk. Střípek do mozaiky způsobů, kterými s Bohem můžeme mluvit a přibližovat se mu.
Chvály jsou pro mě hned několik věcí. Třeba společenství. Právě propojování různých lidí a generací je jedna z věcí, kterou na nich mám tak ráda. Věřím, že chvály dokážou být komfortní prostor a čas pro učení se vděčnosti a pro spoluuvědomování si Boží velikosti a zázraků v našich životech. Když nevidím Boží působení ve svém životě, můžu ho najít třeba u ostatních. Je to spoluhledání a spolunacházení.
Chvály jsou pro mě postoj k Bohu. Způsob uvažování o něm. Je to přenastavování srdce směrem k němu a bytí s ním.
Někdy ale přicházejí chvíle, kdy je chvála ten největší paradox. Kdy Boha prostě nějak nejde najít. Jak mám přijít chválit Boha, když se mi hroutí svět? Mám radostně zvedat ruce k nebi? Možná jsou to právě tyhle chvíle, kdy bychom Boha mohli zkusit pozvat do našeho života ještě o něco víc než jindy a nechat ho v něm působit.
Věřím, že po nás Bůh nechce výkony. Nemyslím si, že chce, abychom zvedali ruce k nebi a skákali do stropu, když to nejde. Když nás už opustila síla, naše radost by možná ani nebyla upřímná. Myslím ale, že chce, abychom ho nechali tvořit. Myslím, že touží po tom, abychom mu to dovolili a dali mu prostor. I když se schováme vzadu, kde nás nikdo nevidí. Necháme na sebe působit slova z písní, co zazní. Bůh přetváří naše srdce, i když my zrovna cítíme opak. Když chceme být naštvaní, zlobíme se na něj a máme pocit, že není za co děkovat. Věřím, že někdy nemusíme cítit příval emocí a silné vnitřní chvění, a přesto je Bůh s námi. Že už jenom tím, že přijdeme s touhou (i když třeba hluboce ukrytou), mu říkáme takové malé ano. A taky věřím, že i to malé ano stačí k tomu, aby byl s námi a tvořil v našich životech.
Nečekat, až se život změní, ale chválit Boha tam, kde zrovna jsem. S tím, čím si procházím, protože vím, že Bůh je na mojí straně.
Tohle jsou pro mě chvály. Chválit ho v každém čase, v bolesti i v pláči, ve chvílích, kdy je chvála to poslední, co bychom chtěli dělat. Když totiž dáme doprostřed našeho myšlení a života Boha, svět vidíme z jiné perspektivy. I se zlomeným srdcem je Bůh s námi, ne proti nám, pláče s námi, všechno prostupuje skrz naskrz, chystá pro nás něco nového a dokáže proměnit bolest v radost.
Magdaléna Kadlecová
Ha·lelu-Jah – Chvalte Hospodina
Chvalte Hospodina v jeho svatyni, vše, co má dech, ať chválí Hospodina (Ž 150).
Chvály jsou žalmy. Postoj a výkřik srdce k Bohu. Takového srdce, jaké teď je.
Někdy můžou být vědomým připomínáním si, co už Bůh v mém životě udělal. Kde se mnou byl, čím mě provedl, jakou situaci proměnil (Ž 105). Někdy jsou vyhlašování Pravdy a Božího pohledu na náš život. Ve chvílích, kdy to vůbec necítíme. A možná úplně ze všeho nejvíc právě v nich. Jindy jsou zas vyjádřením radosti a vděčnosti Bohu.
Chvály jsou bytí v Boží Přítomnosti.
Chvály jsou znovu a znovu obracení pohledu od rozbouřeného moře na Ježíše. Chvály jsou vědomé odevzdávání toho, co si držím pro sebe. Zas a znovu. Chvály jsou dávání pozornosti jemu. Chvály jsou vyvýšení Boha nebo možná snížení všeho, co jsem nevědomě dávala na jeho místo. Chvály nejsou o emocích, není to hudební žánr ani charismatické hnutí.
Chvály jsou intimita. Ne rozhlížení se kolem sebe, vokalizování, moderní způsob modlitby.
Chvály jsou pohled z očí do očí. Blízkost, která proměňuje srdce. Srdce, ze kterého pak vychází všechen život.
Chvály jsou žití evangelia, postoj novozákonní naděje nad každou jednou oblastí v našich životech, kterou bychom sami nadějnou nenazvali. Vědomí, že Kristus vstal z mrtvých.
Halelu Jah, že pokoj je silnější než nepokoj, život než smrt, světlo než temnota.
Anna Kasanová
Foto: Dušan Kadlec, Člověk a Víra
