Začátkem dubna se ředitelka Sadby Petra Klašková a vedoucí programu Adopce nablízko Anna Bártů vydaly do Afriky na pracovní cestu. Cílem bylo navštívit místa, kde působí dobrovolníci, povzbudit je, poznat místní představené i jejich komunity a nastavit spolupráci, která je pro všechny strany přínosná. Celkem navštívily čtyři země – DR Kongo, Tanzanii, Keňu a Zambii.
Vyšlo v Salesiánském magazínu 4/2026
Text: Anna Bártů / Foto: Petra Klašková
„Záleží nám na tom, jak dobrovolníci svou službu prožívají, jestli se cítí vítáni, zda mají práci, která jim dává smysl, a zda je život na daném působišti pro dobrovolníky příhodný. Ať už jde o bezpečnostní situaci, komunitu, život, zaměření střediska a podobně.“
Na cestě z ulice
Kroky našich cestovatelek směřovaly nejprve do Demokratické republiky Kongo. Na tomto místě žádný dobrovolník dlouho nebyl, ale již několik let zde SADBA díky dárcům podporuje projekt Matky Markéty, který se zaměřuje na děti ulice. Petra s Annou tam jely zjistit, jak přesně tento projekt funguje a kam putují dary Sadby.
„Děti ulice jsme viděly všude po městě. Byly špinavé, v roztrhaném oblečení, podvyživené. Žebraly o jídlo a peníze, snažily se přežít. Byl to smutný pohled…“
Sociální pracovníci zvou děti do střediska, kde se mohou najíst, umýt se, vyprat si oblečení a zahrát fotbal. Pokud chtějí, mohou tam zůstat i přes noc. Ti, kteří tam vydrží nějakou dobu, pokračují do dalšího střediska, kde jim je na základě jejich schopností poskytován vhodný typ vzdělání. Mohou získat výuční list a díky praxi mají šanci dostat také zaměstnání. Sociální pracovníci se je zároveň snaží propojit s jejich rodinami a blízkými, aby měli v budoucnu vhodné zázemí.
„Velmi pozitivně nás překvapilo, jak je tento projekt propracovaný. Kromě sociálních pracovníků zde pracují také psychologové, kteří s dětmi řeší hlubší problémy a traumata. Až 70 % dětí si najde zaměstnání a dokáže běžně fungovat. Většina z nich udržuje vztahy s pracovníky také v dospělosti, zve je na svatbu a podobně. Někteří dokonce začali pro projekt pracovat nebo se stali salesiány.“
Respekt k odlišnému vyznání
Další zastávkou na cestě se stala Tanzanie, konkrétně město Dar Es Salaam. Petra s Annou jely do střediska sester salesiánek, kde v tu dobu pobývaly dobrovolnice Anička s Klárkou. Na tomto místě byly naše české dobrovolnice poprvé a spolupráce se sestrami tak zatím není vhodně ukotvená. Dobrovolnice zde čelily mnoha výzvám s prací, komunitou i podnebím.
„Dar Es Salaam je obrovské pobřežní město a je zde hrozné horko. Také se zde mísí dvě náboženství – křesťanství a islám, který je zastoupený hojněji. Bylo hezké vidět, jak spolu lidé vychází. Do katolické školy sester salesiánek dokonce chodí muslimské děti. Vzájemně se tu prý zdraví svým pozdravem – muslim křesťana zdraví „Pozdrav Pán Bůh“ a křesťan muslima „Pozdrav Alláh“. Na tom lze vidět, že lidé s odlišným vyznáním k sobě mají navzájem úctu a respekt. To je pro nás Evropanky velmi inspirující.“
Darovat svoji plnou pozornost a čas
Třetí zemí, kam Petra a Anna letěly, byla Keňa. Do Keni vysílá SADBA dobrovolníky již mnoho let. Většina z nich byla u bratrů salesiánů v hlavním městě Nairobi ve střediscích Langata a Kuwinda. Dobrovolníci zde běžně pracují s chlapci z ulice a někteří také na farmě. Ano, ve středisku v hlavním městě je farma. Obecně je ve většině komunit salesiánů i salesiánek menší či větší farma.
„Bylo pro nás velmi cenné vidět střediska, kam posíláme dobrovolníky. Viděly jsme jejich zázemí i způsob práce. Díky tomu jsme měly možnost osobně promluvit s řeholníky, se kterými komunikujeme ohledně zařizování dokumentů pro naše dobrovolníky i o dobrovolnících samotných. Také jsme s nimi mohly probrat záležitosti, které se online řeší jen stěží.“
Kromě návštěvy těchto dvou středisek Petra s Annou navštívily střediska sester salesiánek. V jednom z nich se nacházela dobrovolnice Maruška. Spolupráce se sestrami je zde také zatím „v plenkách“. Stejně jako v Tanzanii tak mohly sladit své představy o dobrovolné službě. Maruška si tu velmi rychle našla své místo a s otevřeným srdcem pomáhala, kde bylo zrovna potřeba. První tři měsíce strávila v aspirantátu s kandidátkami, které se chystaly vstoupit do řádu. Dalšího půl roku strávila ve středisku ve vesnici zvané Siakago. Zde pomáhala ve školce, škole, ve výučních oborech, lidem ve vesnici i na recepci v místní ošetřovně.
„Každý dobrovolník je jiný, každý je vnímavý na jiné podněty a má jiné schopnosti. Na Marušce byla viditelná speciální citlivost pro děti i dospělé na okraji společnosti. S jednotlivými lidmi se dobře znala a věděla o jejich těžkostech. Povzbuzovala druhé a pomohla jim, s čím bylo potřeba. Byla to taková drobná gesta, která však pro místní moc znamenala. Už jen to, že jim dala svoji plnou pozornost a čas. Všichni ji tam měli moc rádi.“
Je výzvou přistupovat ke všem dětem stejně
Poslední zastávkou Petry a Anny byla Zambie. Po přistání v Lusace, kde strávily jednu noc, se vydaly na dlouhou cestu autem do střediska ve městě Mansa, kde slouží dobrovolnice Tereza a Markéta.
„Na letišti nás čekaly Terka a Marky s otcem Chrisem Kundou. Lusaka na nás působila výrazně bohatěji než předchozí města. Dokonce se auta držela ve svém pruhu a výrazně méně troubila.“
Časně ráno vyrazily Petra, Anna a dobrovolnice Markéta a Tereza s otcem Chrisem do asi tři hodiny vzdáleného městečka Kabwe, kde je jedno salesiánské středisko pro chlapce z ulice. S nimi strávili odpoledne v oratoři, večerní modlitbu i večeři.
„Čas s chlapci z ulice pro nás byl velmi přínosný. Měly jsme možnost vidět, jak krásná, avšak také náročná je práce s těmito dětmi. Děti ulice jsou povětšinou velmi traumatizované a deprivované a podle toho se také odvíjí jejich chování. Intenzivně zkouší hranice dospělého člověka a toho, co si mohou a nemohou k němu i k ostatním dovolit. Kromě toho se snaží od druhého nasát lásku a pozornost. V tomto prostředí je pro každého dobrovolníka výzvou přistupovat ke všem dětem stejně, jinak mezi dětmi vzniká šikana a boj o pozornost.“
Další den ráno pokračovaly do Mansy, kde naše dobrovolnice působí. Cesta autem různým terénem trvala dalších 10 hodin a byla „zpestřená“ nejedním zastavením ze strany policistů. Na místě byly Petra s Annou přivítány místní salesiánskou komunitou. Další den hovořily s ředitelem komunity i se sestrami salesiánkami, které působí ve stejném středisku. Dobrovolnice jim představily svou práci a vzaly je do oratoře, která díky nim poslední měsíce vzkvétá.
„V tomto středisku mě zaujalo především to, jak spolu z mého pohledu pěkně spolupracují salesiánští bratři a sestry salesiánky. Všichni jsou k dobrovolnicím velmi otevření a poskytují jim dobré zázemí. Holky pracují ve školce i škole – bratrů, sester i farnosti. Oblíbené místo dobrovolnic je střecha, kde je krásný výhled. Když vystoupají na střechu, ze všech stran se poté začne ozývat: ‚Markéta! Tereza!‘ Děti je milují.“
Další den ráno se Petra a Anna s dobrovolnicemi i komunitou rozloučily a vyrazily na celodenní cestu autem zpět do Lusaky, odkud odletěly zpět do ČR.
„Jsem moc ráda, že jsme tuto cestu podnikly. Vnímám to jako velmi přínosné zejména pro budoucí spolupráci a nové dobrovolníky. Osobní kontakt je vždy mnohem významnější než e-mailová nebo telefonická komunikace. Také pro mě bylo důležité vidět, v jakých podmínkách se dobrovolníci pohybují a jak se k nim lidé z rozdílné kultury chovají.“
Natřeme to ulici – projekt v Demokratické republice Kongo
Projekt Matky Markéty, podporovaný Sadbou, se zaměřuje na děti ulice. Pro dospívající mladé lidi vede odborné učiliště s nabídkou výuky široké škály řemesel. Avšak ne každý mladý člověk, který prožil část života na ulici, je schopen absolvovat klasický tříletý učební obor, ať už kvůli věku, závazkům, zkušenostem z ulice či životnímu zklamání. Právě těmto mladým lidem nabízí středisko krátkodobé kurzy v délce 3 až 6 měsíců, ve kterých získají základní řemeslné znalosti a dovednosti.
Salesiáni reagují na aktuální situaci na trhu práce v Lubumbashi a otevírají zcela nový krátkodobý kurz malířství, natěračství a dekorace interiérů. Je určen pro přibližně 20 mladých lidí, chlapců i dívek z ulice, kteří nejsou schopni absolvovat tříletý učební obor.
K tomu, aby mohl celý kurz proběhnout, je nutné pořídit potřebné vybavení, nářadí a materiál a zaplatit školicí mistry. Projekt zároveň počítá s praxí účastníků ve vybraných firmách z oboru. Pomůže jim to získat zkušenosti, kontakty, začít si tvořit profesní síť a najít si práci. Od konžského státu nedostávají salesiáni na provoz střediska nic – žijí z darů dobrodinců, stejně jako to dělal Don Bosco.
Přidejte se k ostatním dobrodincům a pomozte nám vybrat 85 000 Kč potřebných pro realizaci projektu.
2 200 Kč – zaplatí nutnou výbavu a veškerý materiál potřebný k výuce řemesla jednomu studentovi
850 Kč – pokryje jednomu studentovi odměnu pro školicí mistry
500 Kč – pomůže zařídit návštěvy učňů a jejich praxe v odborných firmách
