4/2022 REPORTÁŽ
Neomítnuté domečky slepené z toho, co zrovna bylo po ruce, díry zalité hrubým betonem. Na hliněné cestě se povalují odpadky, kolem přeplněných popelnic bloudí toulaví psi. To je realita periferie Staré Zagory, kde žije kolem 20 tisíc Romů, přesný počet nikdo neví. Za zjevnou bídou se skrývá ještě tíživější chudoba vztahová, kulturní, seberozvojová, hodnotová… Salesiáni a na ně navázaní lidé se k tomu staví čelem a zvou mladé do svého střediska, aby na pomyslné stanici načerpali to nejdůležitější do života – vzdělání, víru a lásku.
Salesiáni chodí do machaly (bulharský výraz pro romskou čtvrt) skoro každý den pozvat děti do oratoře nebo pozdravit místní a dnes mě vzali s sebou. Pokyneme mladým maminkám s dětmi v náručích, z hloučku starých lidí nám odpovídají na pozdrav. Na silnici stojí malý stůl, na němž potetovaní chlapi mastí karty. Kolem se pomalu sune černý bavorák s tmavými skly, který do nuzných podmínek romské čtvrti moc nezapadá.
Jako v ulicích Turína
Už v roce 1994 salesiáni přijeli do Bulharska založit nové misijní dílo věnované znevýhodněným dětem a mladým lidem. V Bulharsku to znamená především práci s romskou komunitou, která je velice početná (5–10 % populace), často žije v rozsáhlých vyloučených lokalitách, které připomínají slumy zemí třetího světa. Salesiáni začínali ve městě Kazanlak, dílo se rozrůstalo a v roce 2008 přišli také do nedaleké Staré Zagory. Na periferii města o 150 tisících obyvatelích je machala, kde podle odhadů úřadů žije 15 až 30 tisíc Romů. Na kraji této čtvrti položili salesiáni v roce 2013 základní kámen velkého objektu, který se má stát centrem pro mladé, kam budou chodit do školy, do jídelny, na doučování, do oratoře, na hřiště, do kroužků, do kostela… Společně s laickými zaměstnanci, dobrovolníky, brigádníky, farníky a s podporovateli díla Dona Boska salesiáni úspěšně působí mezi Romy a stavba snad bude brzy dokončena (jedno křídlo už je dokonce zkolaudované). Přijel jsem se podívat do Staré Zagory, co tamní dílo aktuálně mladým nabízí a jakou mají salesiáni vizi do budoucna.
Jdeme machalou přes hliněný plácek, kde si malí kluci kopou se špatně nafouknutým míčem. Divoká bitka o balón se sotva dá nazvat fotbalem. „Marcos!“ vybíhá z hloučku jeden z chlapců a běží se pozdravit s argentinským misionářem Marcosem Dalla Cia. Chlapec v oratoři už chvíli nebyl a rád by přišel teď, když vidí salesiány. Ale ti dnes přišli posbírat kluky ze skautské družiny, která je uzavřená – díky tomu s nimi mohou pracovat systematicky. Salesiáni klučinu zvou, ať přijde do oratoře zítra, a on se k nám tedy přidává aspoň na cestu po machale. Obklopeni hloučkem čtyř chlapců přicházíme k dalšímu nuznému domečku. Marcos se zdraví s dětmi a jejich otcem. Skauti pojedou o víkendu na výpravu, a tak dává muži k podepsání přihlášku. Mírně nedůvěřivý výraz v tváři se po chvíli vysvětlování mění v úsměv, otec bere pero, děti mu překotně říkají, co je na papíře napsané, a on podepisuje dokument tam, kde mu syn ukazuje. Vracíme se do střediska úzkou uličkou kopcem dolů. Já, dva salesiáni a kolem nás vesele dovádí několik chlapců. Jeden za druhým se rozbíhají, odráží se od betonového stupínku a vrhají přemety. Čirá radost. „Takto to asi vypadalo, když šel Don Bosco ulicemi Turína,“ bleskne mi hlavou.
Život mimo čas
Beru za kliku a nahlédnu do nezvykle ztichlé místnosti. Za nepravidelně rozmístěnými stoly sedí děti z prvního stupně základní školy. Mezi nimi pendluje učitelka Desislava Frengieva a snaží se uhájit poslední minuty doučování. Každé dítě se učí něco trochu jiného – psaní písmen, jednoduché sčítání, cvičení slovní zásoby – ale tuším, že podobné věci už by děti jejich věku měly dávno umět. S provinilým pocitem, že hodinu ruším, odkládám foťák a radím klučinovi, jak napsat číslici 9. Ve třídě roste napětí, ale Desi šikovně strhává pozornost na sebe, jde k papírovým hodinám a posunuje velkou ručičku o deset minut dopředu. „Kolik zbývá do konce hodiny? Správně! Tak to ještě deset minut vydržte.“ Hodina končí a děti se rozprchnou do oratoře.
U konce je i doučování ve vedlejší třídě, kde se starším dětem věnovala Bulharka Anna Kisiova. Má syna a dvě dcery, ta mladší je dnes v oratoři také. Když s manželem před čtrnácti lety přišla o zaměstnání kvůli dokumentům, novou práci našla u salesiánů. „Děti z machaly žijí mimo čas. Můžeme pro ně mít super program, nabízet jim různé příležitosti, ale oni si to nezapamatují a nepřijdou. Ne protože by nechtěly, ale protože neřeší čas, neví kolik je hodin nebo zapomenou… Dalším problémem je, že někdy rodiče nevidí smysl v tom, aby děti chodily do školy, aby se rozvíjely,“ vysvětluje Anna a dodává, že největší význam vidí v práci s jednotlivci, s konkrétními dětmi. „Je to první generace, u které nevidíme velké výsledky, ale především s nimi navazujeme vztahy. Holky, se kterými jsem začínala, teď už mají děti. Vrací se k nám a říkají, že to pro ně bylo dobré. Teď k nám začínají posílat své děti. Jde to pomalu, ale naše práce má velký vliv a smysl. Na začátku se holky vdávaly ve dvanácti letech, teď už alespoň ve čtrnácti nebo později. Pomalu se to posouvá,“ říká Anna a na otázku, jakou budoucnost by si přála pro místní salesiánské dílo, odpovídá, že největší smysl jí dává otevřít základní školu a k ní i mateřskou školku: „Čím dřív ty děti chytíme, tím víc se budou rozvíjet.“
Hlavně dětem vytvořit podmínky
V malé kapli vedle oratoře dnes salesiáni s dětmi, mladými a dobrovolníky slaví mši svatou. Je nás asi dvacet. Přišly hlavně holky a ještě před začátkem bohoslužby se chvíli přetahují, která bude ministrovat. Východní liturgii netradičně doprovázíme písněmi a hrou na kytary, housle, cajon… Je to rarita, protože ve východním obřadu se hudební nástroje nepoužívají. Tuto liturgii s citem sestavil Jarda Fogl, schválil mu ji místní biskup a děti to oceňují nadšeným, hlasitým zpěvem. Jarda bere do rukou evangeliář, zvedá ho nad hlavu a za doprovodu dvou ministrantek se svíčkami obchází oltář. Některé z přítomných dětí salesiáni pokřtili a ty, které připravili na první svaté přijímání, se teď zvedají a jdou si pro eucharistii. Myslím přitom na to, co mi řekl salesián Martin Jílek, jeden z koncelebrujících kněží, o dětech z machaly: „Jsou impulzivnější, jsou otevřené, všechny jsou věřící, takže není problém mluvit s nimi o Bohu. Nevěřícího Roma jsem tady ještě nepotkal. Máme velké plus v tom, že s místními dětmi můžeme stavět i na víře.“
Mše končí a děti utíkají do oratoře, kde pro ně dobrovolnice Aňa a Terka připravily svačinu. Vycítím příležitost na něco se dětí zeptat, vždyť při jídle budou v klidu. Můj novinářský čich mě tentokrát zklamal. Snažím se jim pokládat otázky, ale děti si mě nevšímají a dravě bojují o svačinu. Pro některé je to dost možná první a poslední jídlo dne. Je to výjev, který ke mně promlouvá daleko víc než tisíc slov. Sedám si bokem s dobrovolníkem Františkem Šůstkem. „Děti z machaly jsou divočejší než české děti. Je to tím, že vyrůstají na ulici, kde hlasitější a silnější vyhrává. Ale určitě nejsou hloupější než jiné děti, spousta z nich je šikovná, jenom nejsou kvalitně vedené,“ vysvětluje František. Mladý učitel přiznává, že do Bulharska přijel na roční dobrovolnou službu s trošku naivní představou, že se romské děti budou jednoduše učit to, co jim dá, a uvidí u nich pokroky. Rychle vystřízlivěl: „Mnohem důležitější než to, že je učím třeba bulharštinu nebo matematiku, je vytváření podmínek. Ty děti potřebují pravidla, pevné mantinely, bez nich je nejde vzdělávat. Když fungují pravidla, jsou v bezpečí, mají podnětné prostředí a dostatek pozornosti od dospělého, tak se rozvíjí samy.“
Pančo je kluk, který mezi jinými v oratoři vyniká svým klidem a laskavostí. Když se všichni vyhrnou z kaple, zahraje ještě jednu písničku na kytaru, pomůže uklidit židle a teprve potom běží za ostatními ke kalču. Loni v září nastoupil do internátu v Kazanlaku, který ale salesiáni museli uzavřít. Tak je ve Staré Zagoře a do oratoře chodí skoro každý den i se svým bráškou Angelem. Jdu je doprovodit domů. Za bránou střediska se nám otevře výhled na machalu. Stovky cihlových domků se tísní k sobě. „Pančo, kde bydlíš?“ Ukazuje kdesi na kopec, do chudší části machaly. Vede mě uličkami, až dojdeme k rezavému drátěnému plotu, za kterým se krčí maličké přízemní stavení. Místa, kde tuším otvory pro okna a dveře, zakrývají pláty pokrouceného plechu. Tak tady bydlí ten nadaný a veselý kluk. S bratrem se hrdě staví před branku, abych jim udělal fotku. Kluci jsou dobře oblečení, ale dost možná jsou to jejich jediné šaty, díky kterým se mohou cítit důstojně, když vyjdou do ulic. „Chci být učitelem. Baví mě učit ostatní,“ vzpomenu si na Pančovo přání. Tak možná že z této chatrče vzejde síla, která pomůže proměnit tvář machaly.
Škola bez omítky
Na stropě se kroutí vzduchotechnika, stěnám ještě schází omítka, kabely trčí nazdařbůh do prostoru… Fanda Jeleček nás provází po stavbě salesiánského díla ve Staré Zagoře. Přesunuli jsme se z už zkolaudované části objektu, v níž bydlí komunita salesiánů, kde jsou pokoje pro návštěvy a ve spodním patře místnosti pro doučování, kroužky a oratoř. Další dvě křídla budovy jsou stále rozestavěná, i když většina stavby už má zvenku hotovou fasádu. Začínáme na střeše mezi dvěma kupolemi pokrytými třpytivým plechem, procházíme čtyři podlaží do přízemí a další dvě v podzemí. Nejvíce práce zbývá dokončit ve třídách budoucí školy, naopak nejblíže k dokončení je kostel. Škole nebude chybět nic, co má takový objekt mít – učebny, jídelna, kuchyň, tělocvična, hřiště a v neposlední řadě kotelna.
Se zájmem poslouchám Fandovu ódu na tepelné čerpadlo napojené na všehoschopný kotel, který je srdcem polopasivní budovy. Fanda kdysi jel do Bulharska jako dobrovolník a toto místo mu tak přirostlo k srdci, že se sem nepřestal vracet. Před třemi lety se s manželkou Maruškou a ročním synem do Bulharska přestěhoval a nastoupil na pozici fundraisera. Teď už mají Jelečkovi syny dva a k tomu odhodlání pomoci s dostavěním školy: „Když jsem tady byl jako dobrovolník, viděl jsem chudé na ulicích, jak klepou na dveře. Hodně mě to zasáhlo. Dílo, které tady salesiáni dělají, se nedá sečíst a vtěsnat do nějaké tabulky, ale ta pomoc je obrovská. Na jednu stranu nás to něco stojí, ale pro obrovské dílo Dona Boska to má přínos. Rád bych se tady dočkal otevření salesiánské školy. Bylo by to pro mě zadostiučiněním. Teď je to stavba a spousta práce okolo.“
Pomáhají Romům, aby se našli
Jedeme přes provoněné Údolí růží a zastavujeme v jedné ze vsí před sámoškou. Galya, mladá Romka, kterou jsme přijeli se salesiánem Jardou Foglem navštívit, se nenechá odmítnout, když nás zve na něco studeného k pití. Sedáme si ke stolu pod slunečník, z rádia hraje hlasitá balkánská muzika a Jarda s Galyou vesele vykládají. Jarda v Bulharsku trvale působil jako misionář od roku 2007, ale v roce 2020 se vrátil do Česka, aby se chopil vedení misijní organizace SADBA. Po dvou letech navštívil Bulharsko, mimo jiné proto, aby se setkal se „svými“ mladými. Vstupuji jim do rozhovoru a prosím Galyu, aby mi o sobě něco pověděla. „Tatínek hodně pil, byl agresivní a bil maminku i nás děti. Maminka od něj odešla a my jsme s ním zůstaly samy. Byly jsme na tom opravdu špatně. Měla jsem asi dvanáct let, když jsem se seznámila se salesiány a oni mi začali pomáhat. Jednou z nejdůležitějších chvil mého života bylo, když mi salesiáni uspořádali oslavu narozenin. Byli jsme chudí a já jsem to nikdy dřív nemohla oslavit. V osmnácti jsem se vdala a trošku se to srovnalo. Když jsem po roce otěhotněla, kvůli nezaplacenému pojištění mě nechtěli vzít do porodnice, ale salesiáni mi to pomohli doplatit,“ vypráví mladá žena.
Dívám se na ni ohromeně a nevím co říct. Dál mluví o tom, že teď se jí daří dobře. Má dvě děti, které chodí do školky. Manžel pracuje v cizině a peníze posílá domů. Ráda by šla za ním, ale nechce děti připravit o možnost chodit do školy, jak se to stalo jí. Manžel by mohl pracovat v Bulharsku, ale peníze by jim stačily jen tehdy, pokud by Galya našla práci na částečný úvazek, což se jí nedaří. „Jsem moc ráda, že jsem salesiány poznala. Vděčím jim za hodně, obzvlášť Jardovi, protože kdykoliv mám nějakou potřebu, můžu se jim ozvat a oni mě nenechají ve štychu. Život se salesiány je moc krásný, jsou to příjemní lidé. Jsem moc ráda, že pomáhají Romům, aby se našli,“ říká Galya.
Loučíme se a jedeme nazpět do Staré Zagory. Teď zase vypráví Jarda: „Jsem rád, že jsem v životě mnoha mladých lidí mohl jít do hloubky. Tím se mohlo v jejich životě hodně změnit. Zároveň jsem často řešil, na kolik jim být blízko. Viděl jsem mladé žít ve strašné bídě, nejen v té materiální, ale především v duchovní a vztahové bídě. V jeden moment jsem si uvědomil, že je lepší, aby ty děti prožily alespoň dva roky s vědomím, že je má někdo opravdu rád, než když to nezažijí vůbec. V jejich životě to bude znamenat skutečně mnoho. Díky tomu, že alespoň jednou v životě zažijí lásku, přijetí a to, že je někdo vyslechne, budou umět vychovávat své děti, protože to někde sami dostaly. Řekl jsem si, co tady vlastně děláme, jestliže si k nám děti přijdou něco zahrát a odejdou, aniž by u nás načerpaly.“ Vystupujeme z auta u velké budovy salesiánského střediska mládeže ve Staré Zagoře. Už teď je to čerpací stanice pro mnoho dětí a mladých lidí a snad zde brzy dostanou i příležitost získat kvalitní vzdělání.
Text a foto: Jan Kvapil
