Někdo poznáváním jiných zemí a kultur procestuje roky. Já jsem letěla letadlem pouhé dvě hodiny a setkala se s lidmi z pěti různých kontinentů. Skutečně! Na dva roky se mi padesátičlenná mezinárodní komunita sester salesiánek v Římě stala domovem.
Neříkám, že je to totéž, jako potkat lidi v jejich zemích při běžných životních situacích, ale přece jen to člověka obohatí. Byť jen omezeně, může poznat, jak se žije napříč kontinenty – a svět se tím trochu zmenší. Myanmar, Angola, Uruguay už nejsou jen státy na mapě. Jsou to tváře mých spolusester, které mi vypráví, jak se u nich žije, z čeho se radují a čím trpí.
Pomalu uzavírám dva roky studia salesiánské spirituality v Římě a ohlížím se za touto svou zkušeností – nejen kvůli tomu, že ji musím zhmotnit v závěrečné práci… Naučilo mě to hodně, zážitků mám nepočítaně. Množství poznatků v hlavě, které se časem jistě zmenší, i materiálů na disku je nevyčerpatelné. Obohatila jsem se jak po stránce studijní a duchovní, tak i v rovině poznání a mezilidských vztahů.
O co bych se s vámi chtěla podělit na těchto řádcích, je má mezinárodní zkušenost. Tváří v tvář tomu, co sestry vypráví, si člověk uvědomí, jak dobře se v České republice žije. Je to bezpečná země, kde můžete i po setmění vyjít ven. Můžete brouzdat po horách a spát pod širákem. Neuštkne vás žádný jedovatý had ani vás nezajme skupina ozbrojenců. Žena má svá práva a svůj hlas. Ačkoli korupce existuje, náš právní i bezpečnostní systém ve většině případů funguje dobře. Nemáme se nejlépe, ale nemáme se vůbec špatně. Neohrožují nás přílišné přírodní katastrofy. Soužití různých kultur probíhá většinou poklidnou formou, i když jsme ještě stále dost monokulturní. Máme svobodu náboženského vyznání. Můžeme klidně protestovat a projevit svůj názor. Maminky mohou být se svými dětmi na mateřské a dostávají podporu. Máme velmi dostupnou lékařskou pomoc. A mnoho dalšího. Ne, opravdu ne všude jsou tyto věci samozřejmostí…
Vpravo salesiánka Jana Marková, autorka textu
A salesiánský svět, který jsem měla možnost poznat nejvíce, je také široký jako mořské pobřeží. Jak prožívají salesiánské charisma někde, kde je 99 % buddhistů? Jak se projevuje salesiánské charisma a jeho prvky ve školách s 5000 žáky? Jak prožívají poslušnost a vztah vůči autoritě v Indii? Ano, musím říct, že jsem někdy i trošku trpěla. Ale teprve potom se mohou začít sbírat perly… Rozdíly jsou na jednu stranu velké: to, co některá z nás sester pokládá za potřebu, je pro jinou pohoršením. Co jedna pokládá za povinnost, je pro druhou nepřijatelné. Na druhou stranu jsou vlastně rozdíly velmi malé: žijeme všechny stejné charisma. Spojuje nás toho opravdu hodně. Téma interkulturality se mi nestalo jen předmětem studia, ale prostorem života. Jak si vážit toho „svého“, ale přitom se nechat formovat a obohatit tím „cizím“? Je zde víc otázek než odpovědí. Protože abychom se mohli obohatit, musíme se nejdřív začít ptát…
A tak se ptám svých sester:
Sestra Manejo Maria da Graça Virgilio z Mosambiku
Graço, co ti pomáhá žít jednotu a společenství se sestrami z různých částí světa?
Nejvíce mi pomáhá společná modlitba a sdílený liturgický život: když společně slavíme eucharistii, kulturní rozdíly se stávají bohatstvím, nikoli překážkou. Zásadní je také upřímná ochota naslouchat, nejen slovům, ale i srdci druhé osoby. Samotná salesiánská spiritualita nás spojuje, protože nám připomíná, že jsme oživovány týmž charismatem Dona Boska: láskou k mladým a radostí jako životním stylem.
Jak tě tato mezinárodní zkušenost proměnila lidsky, duchovně nebo ve tvém pohledu na svět?
Tato zkušenost mě naučila kulturní pokoře: pochopila jsem, že můj způsob vnímání světa není jediný, ani nutně nejlepší. Duchovně jsem objevila Boha, který je větší, který promlouvá různými jazyky a přebývá v různých kulturách. Lidsky jsem se stala trpělivější, schopnější relativizovat to, co není podstatné, a více si vážit toho, co je opravdu důležité: důstojnosti každého člověka a bratrského společenství.
Sestra Sarin Eng z Kambodže
Sarin, můžeš stručně popsat, jak se vyvíjelo tvé povolání? Byla jsi křesťankou od dětství?
Jsem druhou sestrou FMA pocházející z Kambodže. Jako dítě jsem nebyla katolička, ale buddhistka. Poprvé jsem se se salesiánkami setkala ve škole pro dívky při zápisu a tehdy se ve mně, hluboko v srdci, zrodil zvláštní pocit – jako bych slyšela: „Chci být jako ony.“ Přitom jsem je vůbec neznala a jejich životu jsem nerozuměla. Věděla jsem jen, že věří v Ježíše a že jde o jiné náboženství, o kterém jsem předtím slyšela jen málo. Upřímně jsem k němu tehdy měla spíše odmítavý postoj a ani jsem nerozlišovala mezi katolíky a protestanty. Během studia a práce se sestrami po škole jsem je začala více poznávat. Ve 26 letech jsem přijala křest a krátce poté jsem se stala před-aspirantkou. Pro mou rodinu to byl těžký okamžik, protože jsou buddhisté – nerozuměli mému rozhodnutí a nebyli z něj nadšení. Nedokázala jsem jim to tehdy dobře vysvětlit. Ale můj otec mi řekl jednu větu: „Pokud tě toto rozhodnutí činí šťastnou, pokračuj.“ Tato slova mi dodala odvahu a důvěru pokračovat na mé cestě povolání. Dnes to všichni v mé rodině přijali, i když stále úplně nerozumějí mému životu. Vidí však, že jsem šťastná.
Sestra Abelita Martins Babo z Východního Timoru
Abelito, poděl se s námi o svou zkušenost života v mezinárodní komunitě.
Moje první zkušenost s mezinárodním společenstvím v Římě pro mě byla něčím úplně novým a zároveň velmi silným zážitkem. Setkání s lidmi z různých zemí, kultur a životních příběhů ve mně hned vyvolalo pocit, že jsem součástí něčeho většího, ale zároveň jsem se zpočátku cítila trochu nejistě a ztraceně. Nešlo jen o jazyk, ale také o rozdílné způsoby myšlení, vyjadřování a prožívání každodenního života. Nejtěžší pro mě bylo naučit se vystoupit ze svého běžného způsobu pohledu na věci. Někdy jsem měla pocit, že mi ostatní nerozumí, a stejně tak pro mě bylo těžké porozumět jim. Musela jsem se ale naučit trpělivosti, opravdovému naslouchání a především pokoře přijmout, že nemám vždy pravdu. Nejvíce mě překvapilo bohatství, které z těchto rozdílů vyrůstá. Přes všechny těžkosti jsem objevila nečekanou krásu: možnost mít se rády, i když si úplně nerozumíme, a budovat skutečné vztahy navzdory kulturním bariérám. Silně na mě zapůsobilo, když jsem viděla, že i přes naši odlišnost můžeme v našem společenství sdílet hluboké hodnoty a společný pocit sounáležitosti.
Jak jsi prožívala interkulturalitu?
Kulturní rozdíly jsem vnímala především v komunikaci a ve způsobu prožívání vztahů. Některé sestry byly velmi přímé, jiné spíše zdrženlivé. Některé snadno dávaly najevo své emoce, jiné si je více nechávaly pro sebe. Také způsob organizace každodenního života byl velmi odlišný. V srdci jsem si uvědomovala, že mě tyto rozdíly učí neodsuzovat hned, ale nejprve se snažit pochopit, než zareaguji. Naučily mě přijímat odlišnost jako bohatství. Díky nim jsem se stala otevřenější, pružnější a také více vědomou svých vlastních hranic. Nakonec mi pomohly růst jako zasvěcené osobě. Co mi nejvíce pomáhá žít jednotu a společenství, je především připomínat si to, co nás spojuje, protože to je silnější než to, co nás odlišuje. Velmi mi pomáhá také upřímné naslouchání – ne povrchní, ale takové, které se skutečně snaží vstoupit do světa druhého člověka bez předsudků. Dalším důležitým aspektem je vědomí, že žít společenství neznamená, že je všechno snadné a samozřejmé. Je třeba mít odvahu mluvit otevřeně, ale s úctou a vést mezi sebou dialog jako sestry. Velkou pomocí je pro mě také sdílení obyčejných každodenních chvil: společně jíst, pracovat i smát se. Právě v těchto jednoduchých chvílích se buduje opravdové společenství – nejen z velkých ideálů, ale z konkrétních a každodenních gest mezi námi sestrami.
Jana Marková, FMA
Foto: archiv FMA
Vyšlo v Salesiánském magazínu 3/2026
