Byly to zakladatelské časy..

By 6. 6. 2019 Magazín

3/2019 ROZHOVOR s Lubošem Krejčím o historii salesiánského díla v Brně-Žabovřeskách.

Salesiánské dílo v Brně-Žabovřeskách slaví osmdesátku. S Lubomírem Krejčím, pamětníkem první oratorní generace v Brně, představeným Nadace Dona Boska, jsme si povídali u něj doma. Lubošova manželka Marie nosila z kuchyně bramboráky a jiné pochutiny. Luboš je pohodář, dobrá duše seniorského kroužku při nedělní kávě po ranní mši, zahradník a velký pěstitel nejrůznějších plodin, které člověku zpříjemňují jídelníček a nadlehčují ducha.

Luboši, od žabovřeských farníků vím, že jsi skoro od narození spojen s žabovřeským dílem. Jsi vlastně původem Brňák?

Oba moji rodiče jsou z jižní Moravy, z Hlubokých Mašůvek na Znojemsku. Otec po vyučení ve Znojmě odešel za prací do Brna. Když se s mou mámou vzali, bydleli v podnájmu na Šeránkově ulici v č. 31.

Což je tady v Žabinách?

Ano, bylo to blízko do oratoře i do školy na Sirotkovu. Moc si rodiče nemohli vybírat, v malých bytech bydleli čtyři podnájemníci a ještě tři studenti. Tam jsem prožil mládí až do roku 1956, kdy jsme se odstěhovali na Šeránkovu č. 12.

A kdy ses ocitl poprvé v oratoři?

Oratoř fungovala už před válkou, ale protože jsem čtyřicátý ročník, tak jsem ty úplně první roky vlastně nezažil. Do roku 1946 znám ty věci spíš z doslechu – vím, že oratoř fungovala i za války na plné pecky. Po válce jsme začali chodit do oratoře se spolužáky a ostatními kluky ze Žabin. Ovšem v oratoři vyrostl můj strýc Miloš Stehlík, kterému je dnes 95 let a vše má ještě v dobré paměti, tady si ho ale pamatují jako Jehličku. Byl vyučený krejčí a s P. Janem Surým hráli divadlo, v salesiánské kapele hrál na činely. V roce 1942 ho sebrali a poslali na nucené práce do Reichu. Když se po válce vrátil, odstěhoval se do Mašůvek, kde se potkal s P. Parmou. Ten měl k salesiánům blízko. Byl spolužákem Klementa Gottwalda. V padesátých letech se vydal za Gottwaldem do Prahy a Kléma mu prezidentským dekretem povolil ve dvaapadesátém přistavět ke kapli, kterou v Mašůvkách postavil slavný obránce Brna Raduit de Souches, přístavek, který slouží poutníkům dodnes.

A co ta oratoř?

Chodili jsme do školy a do oratoře, která po druhé světové fungovala do roku padesát. Byly to veselé roky. Ředitelem byl P. Vojtěch Tomáš, po něm otec František Hudeček, který byl v Brně za války, a na hřišti se setkávali skoro všichni žabinští kluci. Pořádaly se veliké turnaje.

Také v Brně, jako v ostatních salesiánských domech, byla dechovka, ne?

S dechovkou se chodilo na pouť na Vranov přes Medlánky, Řečkovice a Jehnice. A pak zpátky, šupaj pěšky, kapela šlapala s nástroji i s křížkem. Potom přestaly poutě, ale jakmile se to v osmašedesátém trochu uvolnilo, objevil se P. František Lepařík, který sloužil na Vranově mše.

Které salesiány jsi tady zažil?

Jurečku, Hynka, Hudečka a Tomáše, asistenty dělali P. Jatsch a Čech, P. Alois Kratochvíl, pan Rada ze Žabin – všichni bydleli ve staré oratoři. V přístavku, ze kterého se pak postavila kaple. Byly tam vlastně dvě věžičky. První věžička byla dřevěná kaple, k ní se přistavěl a místnost se schody na kůr, jeviště – a tam byla ještě jedna věž, ze které se „foukalo“ na trubku. Pod jevištěm s varhanami byl vchod do dílen – tam byly truhlářské dílny, ubytování. To všechno roku 1965 shořelo. Zůstala jen herna s přístavkem, kde byla ředitelna, místnost pro ministranty, chodba, herna – a všudypřítomný správce koadjutor Ignác Tatýrek.

A jak to chodilo v oratoři?

Fotbal se hrál fest, pak se kolem šesté večer zapískalo, skončila hra, a kdo chtěl, mohl jít na požehnání. Kdo nechtěl, pomodlil se před oratoří. Potom se mohlo jít ještě na hřiště, ale musel být klid, a kdo byl vybrán, mohl jít ministrovat. O to byly velké boje! (smích)

A divadlo jsi zažil?

Ne, byl jsem moc malý. Ale pamatuju se na to. Můžeš to rekonstruovat na nějaké fotce. V kapli byl presbytář, v dřevěné kapli stály na podlaze židle a v přístavbě, která byla asi o metr výš, a chodilo se na ni po schodech a ve zděné přístavbě se sedělo na lavičkách tak trochu jako na kůru. Když bylo divadlo, tak se zatáhly velké pojízdné dveře, zavřel se presbytář, židle se otočily a dívali jsme se na jeviště, kde se hrálo divadlo. Když se promítalo kino, tak se židle neotáčely, ale na vrata se pověsilo velké plátno a promítal se Pepek námořník, grotesky anebo krátké sportovní filmy, kterés jinde neviděl. Když se došlo odpoledne do oratoře, mohl jsi do herny, kde sis mohl půjčit knížku – pořád tam s námi byli na asistenci Jatsch nebo Čech – nebo sis mohl půjčit všelijaké stolní hry. Jo! Byznys tam byl – taková společenská hra, co dnes stojí strašné peníze!

A holky do herny nesměly?

Kdepak! Holky do herny! Ty měly svoje. Ještě se hrála Sekyra – to byly vlastnoručně kreslené karty, tam byli indiáni jako Oštěp, Tomahavk, Dýka – takové symboly a s nimi se hrála přebíjená zvaná Sekyra. Za velkou hernou byla malá herna, tam byl kulečník a tam směli jen ti starší.

Vraťme se ale k holkám…

Ty měly stanoviště před kostelem. U přístavby kostela bylo hřiště. Před kostelem byla cesta, která je vlastně původní a jak dneska amfiteátr, tam byla přístavba herny a na rožku byly záchodky. Tam mívaly holky sraz – ale bylo to před kostelem! A my, páni kluci, jsme měli hřiště. Ale holky to měly taky dobré, protože se o ně starala Řinka Sladovská, skautka, která se potom starala taky o kluky. A ta byla výborná – naučila je všem skautským grifům.

Jak jsi zažil zábor salesiánského díla v dubnu 1950?

Přesně si pamatuju, jak jsme se to dozvěděli – byla to taková banda kluků, kteří chodili do oratoře a taky se slézali dole u kapličky sv. Václava v Žabinách. Rozhodli jsme se, že to s těmi salesiány nemůžeme jen tak nechat, že se tam půjdeme podívat. Když jsme přišli k oratoři, bylo zavřeno. Kuli jsme samozřejmě klukovské plány, jak to všechno převrátíme a jak saloše zachráníme. Nic z toho nebylo, co jsme mohli dělat… Nakonec kostel zavřený nebyl a byl v něm ustanovený za kaplana Josef Bradáč, farář z Komína. Staří salesiáni, Radko Fronc, Pepek Petřík, Sadovský, Otradovec a další – staří kozáci, co sem chodili a byli oddaní dílu, se toho chopili a dál se chodilo do oratoře. Podrželi jsme ministranty, asi třicet kluků, které vedl Josef Petřík, a jeli jsme skoro bez přestávky dál. Akorát na hřišti už to bylo jinak. Modlitba už byla jenom v kostele. Na hřišti se pořádaly zápasy kostelových a nekostelových kluků.

A to běželo do kdy?

V šedesátém roce soudruzi oratoř zabrali a udělali z toho tělocvičnu. Tím tam skončily bohoslužby a bylo hotovo.

A co ministranti?

My jsme jako ministranti byli na úrovni! Měli jsme osmistupňové ministrantské zkoušky, já jsem se dostal až do šestky. Byl jsem turiferář a mohl jsem chodit s kadidlem a to nebylo jen tak!

A měli jste nějaké kontakty s internovanými a rozprášenými salesiány?

My kluci ne, možná ti starší. Jeden kontakt jsem ale náhodou měl. Rodiče rozhodli, že se budu učit na housle, což se mně nelíbilo. Chodil jsem do někdejší oratoře do hudební školy a zrovna se stavěla Korea – sídliště Jindřichová a Spojovací. Tam se kopaly kanály a já šel po Puškince s huslema do školy. Ve výkopu byl P. Jan Rob, co se dožil sto dva let.

On byl někdy v Brně?

Jasně, spolu s Hudečkem, Vitáskem – on nás kluky měl na starosti.

Tak jste si vyměnili pár slov?

Na nic jsem nečekal, on dělal, že nic, tak jsem běžel pro svačinu. Já jsem ho poznal a on mě taky, to bylo úžasné! Kdybychom spolu mluvili, měl by problémy. Naposled jsem se s ním viděl, když už skoro stál kostel Panny Marie a P. Rob měl přijet do Žabin. Petr Baran mě poslal pro Roba, abych ho přivezl z nádraží. To bylo naposled, co jsem ho potkal.

A jak to bylo se salesiány v šedesátých letech? Jediný, kdo se kolem vás kluků pohyboval, byl koadjutor Ignác Tatýrek?

Ještě když tady byl Josef Bradáč, tak sem chodil Jožinek Drábek, Josef Šimčík a ještě jeden. Všichni bývali na Šeránkově ulici 25. Já jsem se s nimi poznal jako študák na průmyslovce – všichni jsme spolu zpívali ve Foerstrově sboru. Zkrátka, abychom se dostali k Dědovi: V pětašedesátém shořela kaple, všechno to vyfajrovalo, dlouho se tam nic nedělo, potom z toho udělali hudebku, která se pak odstěhovala na Mučednickou na roh a do oratoře se nastěhovala technická správa družstva Průkopník. Vedoucí byl Ivan Lanča, já jsem tam chodil taky, byla tam dílna.

A salesiáni se začali stahovat také do Brna.

Ano, P. Hynek bydlel na Maničkách, P. Lepařík tu sice dlouho nebyl, ale v osmašedesátém se tady objevil, ale pak zase zmizel. Až v devadesátém druhém jdu kolem a vidím, že se v oratoři něco děje. Vlezl jsem dovnitř. Byla tam parta z Újezda u Brna – Jirka Jeniš se svou skupinou a bourali hernu. Slovo dalo slovo a já říkám: Nachystejte práce, já zítra přijdu. Chodil jsem tam a stavěli jsme kapličku.

Ale ta už tam není, ne?

Kaple byla zbourána, když se pak měl stavět kostel. Byla vlastně přestavěná ze staré herny a byla to provizorní kaple. To už tady byl také Petr Baran a objevoval se tu P. Oldřich Med, Dominus Míša. Chtěli totiž splnit slib, který dali v padesátých letech, že postaví kostel Panně Marii. A najednou jsme se všichni sešli ve stavební komisi (Radko Fronc, Jožin Drábek, Mirek Sobotka, Najman, Zouhar, Boža Kovařík…) Později v roce 1994 byla založena Nadace Dona Boska. Byly to zakladatelské časy!

Jak to bylo s očima Panny Marie na oltářním obraze v žabinském kostele?

Nejdřív jsme se dost dohadovali, jaký obraz Panny Marie bude nad oltářem v kostele. Nakonec jsme se s Milivojem Husákem domluvili, že namaluje obraz Panny Marie Pomocnice přímo na stěnu kostela. Při poslední předváděčce, než se mělo odstranit lešení, nás pozval, abychom řekli, jestli na obraze něco nechybí. Já se tak dívám a říkám: „Už je to namalovaný, jen to má jednu chybu: Panna Maria jako by neměla oči!“ Milivoj Husák lapl okamžitě penzl, vyletěl po lešení nahoru, udělal ťuk, ťuk, sjel dolů a říká: „Už je to dobrý?“ A pak už byli všichni spokojení.

Zdeněk Jančařík