Jediný český salesián, který se stal kardinálem, Štěpán Trochta, byl před devětačtyřiceti lety při výslechu usmýkán k smrti krajským církevním tajemníkem Karlem Dlabalem. Letos si to připomínáme přesně na Zelený čtvrtek.
Štěpán Trochta sepsal svým životem příběh klikatý, ale směrem k Bohu velmi přímočarý. Kdyby měl štěstí na pokojnější časy, mohl být v dějinách církve zapsán nejen jako agilní a nadaný mladý salesián, na kterého spoléhal zakladatel českého salesiánského díla ctihodný P. Ignác Stuchlý jako na svého „korunního prince“, jako budovatel kobyliského chlapeckého ústavu, hrdina katolického odboje, zatčený pro své prožidovské a odbojářské postoje gestapem a vězněn v Mauthausenu a Buchenwaldu. Po válce to byl zkrátka „ten, který obstál“.
V Trochtově nejplodnějším období po biskupském svěcení (1947) ho zastihla následná persekuce katolické církve, při níž měl právě litoměřický biskup hrát roli nárazníku mezi církví a komunistickou mocí. Měl se stát diplomatem, který bude vycházet vstříc novým bezzásadovým potentátům až na samu hranici možného. Trochtu toto jeho „poslání“ stálo svobodu (1952–1960) a nakonec také pověst, protože „jim to podepsal“.
Trochtova křížová cesta
Zde je rekonstrukce posledních dvou dní jeho života: V pátek 5. dubna 1974 okolo poledne navštívil biskupskou rezidenci v Litoměřicích opilý krajský církevní tajemník (funkce jmenovaná nomenklaturou KSČ) Karel Dlabal a vyžadoval okamžitou audienci u biskupa. Námitky monsignora Korejse, že otec biskup je těžce nemocen a má od lékařů nařízený naprostý klid na lůžku a nemůže ho proto přijmout, odmítl akceptovat a prohlásil, že ho Trochta přijmout musí, což se nakonec stalo. Následovalo několikahodinové jednání, během kterého Dlabal na kardinála řval a častoval jej výhrůžkami a vulgárními výrazy (podle kardinálova tajemníka Mons. Korejse jej mimo jiné označoval za hnusného starce a vyhrožoval, že mu zpřeráží hnáty). V šest večer už k smrti vyčerpaný kardinál Trochta nedokázal pokračovat v jednání a nařídil P. Josefovi Pekárkovi, aby opilého Dlabala odvezl domů do Ústí nad Labem, neboť již nehodlá nadále snášet jeho sprosté a ponižující řeči. Co si P. Pekárek o církevním tajemníkovi myslel, nejlépe dosvědčuje fakt, že s ním odmítl jet autem sám a vyžádal si spolujezdce, který by byl svědkem, pokud by došlo k nějakému incidentu (tuto úlohu sehrál generální vikář ThDr. Holoubek). Oba později shodně konstatovali, že to, co se dělo za jízdy, nelze slušnými slovy popsat.
Kardinála Trochtu nalezli druhého dne ráno v agónii. Zemřel v sobotu 6. dubna 1974 na následky rozsáhlé mozkové mrtvice v litoměřické nemocnici okolo třetí hodiny odpoledne.
Státní bezpečnost a komunistické úřady cenzurovaly úmrtní oznámení a na závěr se pokusily zabránit jeho odeslání (ačkoliv neslo jimi schválený text). Řeholnice, která nesla oznámení na litoměřickou poštu, zaslechla po předání, jak pracovnice pošty říkají jedna druhé: To je vono, do koše s tím! Sestry však v tomto případě státní úřady přelstily, když znovu připravily dopisy (v nichž byly dvě verze oznámení – originální a zcenzurovaná) a nechaly vrátného biskupství, aby poštu zavezl do Prahy a s pomocí svého známého ji nechal rozeslat hradní poštou.
Byly též kladeny překážky v účasti na pohřbu 16. dubna 1974 v Litoměřicích, která měla být maximálně omezena, zahraniční hosté nesměli koncelebrovat mši svatou či mluvit na pohřbu, některým nebyl dovolen vjezd do země (nejvýznačnější z takto odmítnutých hostů byl polský primas, kardinál Stefan Wyszyński). Hlavním celebrantem byl František Tomášek. Krakovský arcibiskup Karol Wojtyla (pozdější Svatý Otec papež sv. Jan Pavel II.) během posledního rozloučení porušil zákaz úřadů a pronesl nad rakví krátký proslov, v němž kardinála Štěpána Trochtu označil za mučedníka. Kromě něho byli inkognito přítomní také berlínský kardinál Alfred Bengsch a vídeňský kardinál Franz König.
Zdeněk Jančařík
Z předmluvy ke knize Jiřího Mička Život v mlýnském kole
Když přijedete v Praze metrem linky C na zastávku Kobylisy a vyjdete na Kobyliské náměstí, octnete se vlastně na takové velké křižovatce. Dá se říct, že dominantou náměstí je Salesiánské centrum. Je to velká budova, ve které sídlí vedení českých salesiánů, Salesiánské středisko mládeže, farnost svaté Terezičky a několik dalších salesiánských institucí. Velkou část této budovy postavil ve 30. a 40. létech minulého století salesián Štěpán Trochta. Jeho obraz visí na schodišti mezi komunitní kaplí a jídelnou. Je tam vyobrazen v celé biskupské parádě, a jaksi potutelně se usmívá.
Když dům stavěl, byly Kobylisy periferií Prahy. Pokaždé, když procházím kolem obrazu otce Štěpána, tak si říkám: tobě se to směje, ty na to všechno už pohlížíš s nadhledem Božího vidění. A my se tady pachtíme, aby co ty jsi tu započal před víc než 80 lety, zdárně pokračovalo. Při pohledu na krásný obraz asi málokoho napadne, jak neuvěřitelně těžký život don Trochta musel prožít. Většinu knihy, kterou berete do ruky, vyplňuje vyprávění o jeho útrapách v koncentračních táborech a v době komunistického útlaku. Člověku se až nechce věřit, co všechno vydržel, jak obrovská síla žít a budovat něco pozitivního v něm byla. Ačkoli nebyl nikdy provinciálem českých salesiánů, jak by si to první český představený Ignác Stuchlý přál, jeho přínos pro české salesiánské dílo je nedocenitelný.
Za několik málo roků, v nichž mohl svobodně působit, nasměroval rodící se salesiánské dílo takovým směrem, že překonalo i čtyřicetileté putování pouští komunismu a je u nás stále živé. Přeji vám všem, kteří budete toto strhující vyprávění číst, aby vás nenaplnilo pouze hrůzou z toho, kam až se propadla lidská důstojnost v dobách nacismu a komunismu, ani jen obdivem nad hrdinstvím Štěpána Trochty a jemu podobných, ale především odhodláním, nadšením a chutí být dobrými, statečnými, ctnostnými a podnikavými všude tam, kde se jedná o dobro druhých a oslavu Boha. Štěpáne, buď nám inspirací a přímluvcem v nebi.
P. Martin Hobza SDB
provinciál salesiánů v ČR