MISSION: POSSIBLE bylo téma Celostátního setkání salesiánských animátorů. 14. až 17. listopadu 2025 v Pardubicích mladí z celého Česka společně přemýšleli o misiích, nejen těch v zahraničí. K čemu nás Pán volá? Je možné být misionářem pro své okolí? To jim pomohly rozlišovat rozmanité workshopy, besedy, sdílení ve skupinkách, hry, modlitby a další aktivity.
Očima moderátora
„Odvážím si spoustu zážitků, nových přátelství a hlavně světlo, které se mi snad podaří šířit i u nás ve středisku.“
Naše Zlínská skupina vyrazila už v pátek dopoledne, abychom dorazili na oběd a mohli dochystat věci jako fotokoutek, zjistit které programy mají ještě nějakou díru a mnoho dalšího. Ale než jsme potom šli do akce s pátečními seznamovacími aktivitami, posilnili jsme se pravým pardubickým perníkem.
„Z CSSA si odvážím povědomí o velké SILNÉ salesiánské rodině.“
Od 17 hodin začali jezdit další animátoři a přišlo velké vítání objímání a ubytovávání, po čemž jsme dostali zaslouženou večeři. Nepřijeli jsme však jenom jíst, takže jsme se šli seznamovat s lidmi a tématem víkendu, kterým bylo výročí 150 let salesiánských misií.
Sobotu jsme začali dobrovolnou mší svatou, na kterou někteří z nás vstávali pět minut před jejím začátkem. Po snídani jsme se všichni sešli v kostele. Ten byl na našem setkání naprosto multifunkčním prostorem. Po modlitbě začala „mission possible show s Liborem“. Z toho se vyklubala talk show s Brandonem (misionář z Guatemaly – nyní patří pod naši provincii v Bulharsku), v živém přenosu nám o své činnosti řekla salesiánka Lamiya působící v Košicích a na Instagramu, Markéta Vagenknechtová zase vzpomínala na svou roční dobrovolnickou službu v Indii.
„Odvážím si duchovní povzbuzení mezi partou mladých lidí, že práce animátora má smysl a má smysl být misionářem i na místech, kde se v běžném životě nacházíme.“
„Domů si odvážím vzpomínky na skvělé lidi, hluboké myšlenky, vtipné situace a radost z toho, že jsem mohla sdílet svou lásku k Bohu.“
Odpoledne jsme si zahráli na koňská spřežení v ulicích Pardubic a oběhli cca 8 kilometrů. Během naší „velké pardubické“ jsme plnili všelijaké úkoly od natočení video pozvánky přes hledání obrazů na divadle až po měření soutoku Chrudimky a Labe. Po doběhnutí už nám zůstala energie jen na sprchu, večeři a intenzivní chválový večer a spát, nebo ne? Ne, večery byly sice volné, ale pro mnoho z nás hodně povídací a důležité. Večerka byla oficiálně o půlnoci, jenže jak už to tak bývá, realita byla malinko jinde…
„Setkání mi dalo vědomí, že Don Bosco žije pořád s námi – v lidech, místech, dětech, které vedeme, a na setkáních – tady byl taky.“
CSSA mi přineslo hodně nových kamarádů a zážitků, dobrou náladu a spánkový deficit, který budu dospávat ještě rok🫶🤣
V neděli byli pro změnu dobrovolné ranní chvály, které jsem úspěšně zaspal a zamířil rovnou na snídani, než jsem se rozkoukal, už jsem musel běžet uvést program a našeho dalšího hosta Gambiho (Pavla Ženíška), salesiána, který za naši republiku působí v Římě v misijním týmu, je to takový generální misionář. Gambi nám řekl převratnou myšlenku, že život není o hledání poslání, ale život sám je poslání. Po jeho výstupu jsme se šli zamýšlet nad tím co nám řekl a případně si o tom popovídat s někým z řad SDB a FMA, čehož někteří využili a bylo to na nich vidět, zářili jako sluníčka. O těchto chvílích jsme sdíleli ve skupinách, ve kterých jsme se potkávali celý víkend. A šlo se na mši, kterou odsloužil novokněz Jožka Převor. A po obědě jsme se šli vzdělávat na workshopy, například jak ukázat Boha na táboře, základní taneční kroky a nebo psychohygienu v naší službě. Večer mezi sebou soutěžili střediska z celé republiky ve čtyřech kategoriích salesiánského čtyřlístku (škola, hřiště, kostel, domov). Tento večer byl obzvlášť dlouhý a intenzivní. Bošťa nás s kámoškou málem zamkl ve zpovědnici a nám AI pomohlo začít přípravu na první svaté přijímání. Naštěstí jsme stihli jít spát, sice na tři hodiny, ale asi lepší než nic…
„Domů si odvážím vědomí, že když se nebojím oslovit ostatní, najdu u nich spoustu inspirace a povzbuzení.“
V pondělí už byla jen úžasná mše v čele s Gambim, atmosféra neskutečná, kázání dlouhé a úžasné. Na konci jsme dostali batůžek jako dárek, v nich jsme jako ministranti odnesli lekcionáře a jiné knihy, proběhla klasická děkovačka. Pojedli jsme, uklidili a řekl bych hurá domů, ale odjížděli jsme s pocitem, že z domu právě odcházíme, protože salesiánská rodina je pro mnohé z nás druhý domov a my jsme cítili, že jsme doma celou dobu.
Petr Lindner
Foto: Marie Macková
