Papež Jan Pavel II. si po pádu komunismu přál, aby salesiáni přišli do balkánských zemí, a jelikož čeští salesiáni neměli žádné misijní místo, povolal je v roce 1993 hlavní představený P. Egidio Viganò na misie do Bulharska.
První čeští salesiáni přijeli do Bulharska v dubnu 1994. Tehdejší provinciál P. Benno Beneš se stal horlivým propagátorem a animátorem bulharských misií a až do smrti zůstal provinciálním delegátem pro misijní animaci. V Bulharsku dlouhodobě nikdy nepůsobil, ale dokázal pro misie nadchnout spousty lidí. Misionáři z Česka začali působit ve městě Kazanlak, kde v katolické komunitě východního obřadu chyběli kněží už 40 let. První tři salesiáni pracovali ve farnosti a stavěli kostel a místo pro komunitu. V Bulharsku je nyní pouze 1 % katolíků rozdělených mezi latinský a východní obřad s asi 65 kněžími, z nichž jsou misionáři.
Poprvé jsem viděl, jak se lidé perou o jídlo
Nedlouho po založení misie začali do Bulharska jezdit čeští dobrovolníci. Ze začátku neměli žádnou přípravu nebo vzdělávání. Někdy musela stačit pouze učebnice bulharštiny pro samouky. Mezi prvními, kteří do Kazanlaku přijeli, byl i Lukáš Kosík. Tady je jeho vyprávění, jak tenkrát dobrovolničení v Bulharsku probíhalo.
Když jsem se nějakému mladému misionáři nedávno zmínil, že jsem byl také na misiích v Bulharsku, dlouze se zamyslel a pak řekl: „To byla nějaká ta prehistorie.“ Asi ano, byla. Všechno bylo jednoduší, více „punk“, ale na druhou stranu také méně propracované, než je to dnes.
O misiích v Bulharsku jsem se dověděl od otce Benno Beneše SDB, který o tom vyprávěl nám mladým v Líšni. To byl rok 1996. Už tehdy mě to nadchlo. Správný čas nastal po vojně. Neexistovala žádná nabídka pro mladé na dobrovolnou službu. Přes známé jsem dostal číslo na salesiána Martina Jílka, který jezdil na léto s mladými do Bulharska pomáhat s tábory a oratoří. Zeptal jsem se ho, jestli by o mě v Bulharsku neměli zájem. Ten vše další vykomunikoval s otci salesiány. S Martinem jsme se potkali dvakrát. Koupil jsem si učebnici bulharštiny pro samouky. To byla celá má příprava. Vše, co jsem potřeboval na rok života jsem dal do jednoho batohu a v září 2003 bez dalších ceremonií vyrazil autobusem do Sofie.
Mezi Bulhary jsem zapadl dobře, v Sofii na mě čekal otec Petr Němec, měl cedulku „Lukáš z Brna“, protože jsme se před tím nikdy neviděli, tak jsem se mu šel nahlásit, ale on mě začal odhánět, myslel si, že jsem nějaký místní floutek, tak jsem říkal „…no ale já jsem ten Lukáš z Brna.“
Rok v Bulharsku byl velmi bohatý na zážitky a také to byl úplně jiný svět. Bylo několik let po válce v Jugoslávii, a v Bulharsku byla velká chudoba. Bylo to vidět na klucích, kteří chodili do oratoře, byli hrozně vyhublí. Poprvé jsem taky viděl, jak se někdo pere o jídlo. Jednou k nám přišli žebrat tři Romové, vždycky jsme jim namazali chleba, třeba s marmeládou. Jeden z těch tří chlebů byl větší a oni se o něj poprali. My jsme jedli v komunitě celkem normálně. Levné byly jen cigarety, krabička stála třeba 4 Kč, tak tam všichni Bulhaři kouřili a kouřili všude.
Přijet do Bulharka byl podobný šok, jako když jsme v roce 1990 přijeli do Rakouska. Dneska už se ty rozdíly mezi námi a Bulhary stírají. Dalším velkým rozdílem oproti dnešku bylo, že jsme ani my, ani Bulhaři ještě nebyli v Evropské Unii a bez víz se dalo v zemi strávit maximálně měsíc. Pro mě to znamenalo, že jsem vždy na konci měsíce musel vycestovat. Prakticky jsem přešel hranice, obešel celnici a vrátil se pro nové razítko. Ale také se mně stalo, že mě z řeckých hranic nechtěli pustit. Tak to pak byla perná chvilka. V pase jsem měl zasunutý obrázek Panny Marie, ta na bulharské celníky platila, a mně vždy pomohla. Když jsem ukázal pas po našem vstupu do EU na jaře 2004, na nic se neptali a vůbec mě nekontrolovali, byl jsem hrdý Evropan.
Velký rozdíl byl také v dopravě, klidně jste na dálnici mohli potkat krávu, autobusy jezdily až se naplnily, a když do úzké ulice najeli dvě auta, couvalo to levnější. Nedávno jsem se až lekl, když jsem jako chodec uprostřed Burgasu dostal na přechodu přednost. Časy se mění a Bulhaři se zlepšují. Tehdy byl hřbitov plný mladých lidí, tak snad už to tak není. Ještě si tak narychlo vybavuji jeden řekněme „bizár“, místní kluci chodili s rukama roztaženýma, jako po melounové brigádě, ti největší frajeři chodili s rukama úplně roztaženýma, jako by byli přivázaní ke kříži, takzvaně „na Ježíše“, jestli to tak můžu zlehčit. Do dveří pak vstupovali bokem. To už jsem tam po letech také neviděl.
Celá komunita tehdy sídlila v Kazanlaku, v prosinci přijeli další dvě dlouhodobé dobrovolnice ze Slovenska Mirka a Diana, tak hned bylo veseleji. Přes den jsme měli každý svou práci, večery jsme pak trávili společně, třeba u deskovek, nebo jsme v českém domě v Sofii půjčili nějakou videokazetu s českou klasikou, nejvíc sledovaná byla tuším Popelka s Libuškou Šafránkovou.
Já jsem dostal na starost zahradu s nádherným fíkovníkem, z kterých byla výborná marmeláda. A měl jsem pro místní kluky kroužek posilovny. Většina vznešených věcí, které by člověk čekal od misií se scvrkla do každodenních povinností. Nejraději jsem byl v kuchyni, v tom jsem se našel. Spousta práce byla na domě, který se za chodu přestavoval a zvedal do výšky. Vždycky, když tam přijedu kokám na ty upatlaný stropnice od lepidla, které jsem dělal já. Lepidlo nebylo nikdy můj kamarád. Jednou jsem brousil a lakoval dřevěnou podlahu. Práh jsem vysál vysavačem. Důležité bylo, aby se vysavač po tom, co se vysype, zapnul venku – měl tendenci brát zpětný chod a vyfouknout zbytek prachu zpět. No, a jednou jsem na tuto nezbytnou proceduru zapomněl. Otec Jaromír zrovna douklízel svůj nově zrekonstruovaný pokoj, já ve vedlejší místnosti lakoval podlahu a v tom jsem uslyšel zapnutí vysavače. Hned mně bylo jasné, co se stalo a začal jsem mít strach o svůj mladý život, byl jsem úplně malinkatej. Ta slova, která se nesla vzduchem, sem vůbec nemůžu napsat. Později otec Jaromír popisoval situaci, že už měl všechno hotovo, jen na jedné zdi, byla malá dírka, ve které viděl nějaký prach a rozhodl se tu dírku vysát. Chystal pokoj na večerní slavnostní otevření. Načež vyletěl zbylý obsah vysavače… a mohl celý pokoj začít uklízet znova. Některé věci jsem se učil, ale spousta věcí se zase povedla.
Velké štěstí jsem měl na super lidi, které jsem tam potkal, ať už otce Salesiány, kolegyně ze Slovenska, ale i místní. Dodnes tam rád jezdím, otcové mě vždy krásně přivítají a vždy se rád potkám i s místními, i ti nejmenší už jsou dávno velcí a mají své rodiny. Jen mě mrzí že Martina tam už nepotkám. On to vždycky tak uměl, že i když jsme se plno let neviděli, tak to bylo, jako bychom se viděli po týdnu. Velkou radost jsem měl vždycky z každé návštěvy, která za námi přijela, a bylo jich hodně. Pravidelně přijížděl otec Benno Beneš. U příležitosti 10 let salesiánů v Bulharsku přijel i hlavní představený Pascual Chávez, na léto přijížděl i Martin Jílek se svými skupinkami mladých, jezdily skupinky řemeslníků, bohoslovci, příbuzní od otců salesiánů. Vždy to bylo nějak zajímavé a jiné. Byla to také příležitost přifařit se k návštěvě a podívat se někam po Bulharsku. Hlavně mě to táhlo k moři.
Zůstala mně také láska k východnímu obřadu. Dodnes mám doma na zdi ikonu Panny Marie s malým Ježíškem, který je starší než celý svět a proto nevypadá moc dětsky. Neodejdu z domu, nebo nepřijdu a i když ráno vstanu, vždy ikonu políbím vpravo dole, tam kde má malý Ježíšek nožku. A stále se ještě modlím: „Pane Ježíši, Synu Boží smiluj se nad námi hříšníky.“ Někdy k tomu po pravdě dodávám: „z kterých jsem největší hříšník já.“ Bulharští studenti, ať už do kostela chodili, nebo ne, vždy šli před zkouškou zapálit svíčku. Možná také trošku z pověrčivosti, ale mě se to líbilo. Hrozně jsem se smál, když nám Marian přinesl nabroušené kolíky na upíry, jestli bychom mu je neposvětili. Říkal mně: „Tobě se to směje, ty bydlíš v kostele, tam na tebe nemůžou.“ Je pravda, že jsem tam pociťoval velkou Boží ochranu, ale to i tady.
Je skvělé jak se misijní dílo podařilo rozjet, jak rozkvetlo a dozrálo v obrovský strom, který nese mnoho ovoce.
Lukáš Kosík