Tisíce poutníků slavily salesiánského mučedníka

Tisíce poutníků slavily salesiánského mučedníka
1. října

Už od mrazivého, ale slunného Božího rána 29. září bylo v Bratislavě na náměstí Jana Pavla II. v Petržalce živo. Salesiáni v čele s kardinálem Angelem Amatem, bratislavským arcibiskupem metropolitou Stanislavem Zvolenským a hlavním představeným salesiánské kongregace donem Ángelem F. Artimem, se sjeli na blahořečení „mučedníka za duchovní povolání“ P. Tita Zemana SDB

Od začátku až do konce krásné poklidné slavnosti všechno klapalo jak na drátkách. V registračních stanech pro kněze připínali „panáčkům“ červené pásky, ve stanu pro žurnalisty novinářům pásky bílé, poutníci byli mnoha dobrovolníky a sekuriťáky odváděni do svých sektorů. Obří pódium uprostřed velkého prostranství nebylo obří nadarmo – slavnosti se účastnilo na 25 tisíc poutníků především ze Slovenska, ale také z Čech, Moravy, Rakouska, Maďarska, mnoho salesiánů přijelo s mladými lidmi třeba i z Itálie a dalších zemí.

Celé slavnosti předsedal kardinál Angelo Amato

TK KBS/Peter Zimen

Zachránit mladá povolání

Titův osud byl typický pro generaci dvacátníků a třicátníků (narození po roce 1920 a 1930), kteří s nadšením vstoupili do řádů a kongregací a v padesátých letech je smetla „rázná pěst“ arogantní komunistické moci. Už ve svých deseti letech s nadšením vstupoval k salesiánům s tím, že chce být knězem. Vystudoval v Itálii, po válce se vrátil do vlasti a vyučoval odborné předměty na katolických školách. Roku 1946 žádali komunisté, kteří byli po tehdejších volbách na koni, odstranění křížů ze škol a don Titus tehdy rázně vystoupil proti. To byl první vroubek před budoucími mocipány. Ten další na sebe nedal dlouho čekat. Když roku 1950 zrušili bolševici všechny řehole a kláštery, řeholníky v antonech odvezli do sběrných táborů a vyhlásili zákaz řeholí, snažil se Titus dostat mladé kandidáty kněžství do zahraničí. Dal tak dohromady tři výpravy, které měly překročit řeku Moravu a dostat se do Rakouska a do Itálie. Při třetí byl s celou skupinou vyzrazen a zatčen. Prokurátor žádal trest smrti, který byl posléze „zmírněn“ na 25 let těžkého žaláře. Don Titus si za třináct let věznění prošel obávanými štacemi té doby: Ilavou, Mírovem, Valdicemi, Leopoldovem a nakonec také Jáchymovem, kde při práci s radioaktivním materiálem dostával takové dávky radiace, že se roku 1964 ocitl na svobodě s podlomeným zdravím. Nadále ho i „venku“ vyslýchali a různě šikanovali. Zemřel 8. ledna 1969 a byl pochován v rodných Vajnorech.

Nebude na škodu připomenout, že ne všichni v podobných podmínkách obstáli, dokonce se i mezi kněžími našli v té době kolaboranti, kteří o podobných převáděcích akcích řekli státním orgánům. O to výraznější je svědectví nového mučedníka, který pro záchranu mladých kandidátů kněžství a řehole neváhal obětovat sám sebe.

Odhalení oficiálního obrazu světce

TK KBS/Peter Zimen

Za církev chudou a pokornou

Slavnost takového rozsahu vždy jednou za čas přivede k sobě mnoho přátel z jedné rodiny, a to nejen té salesiánské. Na pódiu se sešla velká škála biskupů a kněží z různých stran, ale totéž se dá říct o davech pod pódiem: staří i ti nejstarší, kteří ještě zažili staré totalitní časy, mladí z různých spiritualit a končin, s transparenty, vlajkami, různými oblečky a samozřejmě také kroji, sestřičky i bratříčci z rozmanitých řeholí a institutů. V newsroomu jsme se spontánně pozdravili se salesiánským generálem, těsně před kostelem jsem potkal plejádu českých, slovenských a dalších biskupů, při guláši jsme se objímali se slovenskými, italskými, maďarskými i rakouskými bratry a sestrami ze salesiánské rodiny. Mezi Božím lidem jsem ovšem zaslechl také kritické hlasy směrem k církvi – a to je vlastně také dobře. Velkolepá slavnost salesiánského mučedníka zdobená na pódiu ornamenty ostnatého drátu by nám stále měla připomínat, že chudý a prostý mučedník Titus nepoložil život za církev triumfalistickou, ale chudou a pokornou.

Zdeněk Jančařík