ANS, Vatikán – Hlavní představený salesiánů Ángel Fernández Artime vystoupil na synodě o mládeži se svým příspěvkem.
Svatý otče,
především chci vyjádřit hlubokou a upřímnou vděčnost za dar, který dáváte církvi touto synodou. Je to bezpochyby čas milosti a přítomnosti Ducha svatého.
Začnu tím, že si představuji téma této synody jako pyramidu. Její základ tvoří VŠICHNI MLADÍ LIDÉ. Střední patro představují mladí, kteří jsou na cestě k víře; a na vrcholu jsou ti, kteří hledají své životní povolání. Těch je samozřejmě méně.
Dovolte mi říci, co se mi stalo předevčírem. Když jsem odtud odpoledne odcházel, potkal jsem na ulici mladý pár, mohlo jim být tak 26 nebo 28 let. Zeptali se mě španělsky: „Promiň, nevíš, proč je tady tolik lidí oblečených do barevných šál a s něčím na hlavě…?“
Hned jsem pochopil, že o církvi a jejích pastýřích ví asi jen hodně málo nebo vůbec nic. Nevěděli, kdo je to biskup. Tak jsem jim vysvětlil, co tady děláme. Řekl jsem, že papež povolal mnoho lidí, aby přemýšleli nad situací mladých lidí, a že se toho přemýšlení účastní i sami mladí.
Ptali se mě, jestli by nemohli vidět papeže, protože by se s ním rádi setkali. Prý ho považují za člověka „dobrého ke všem.“
Všiml jsem si, že měli na rukou prsteny. Zeptal jsem se, jestli jsou zasnoubení nebo svoji. Řekli mi, že jsou manželé a že mají tříleté dítě. Zeptal jsem se, jak se jmenuje, a jejich tváře se úplně rozzářily. „Jmenuje se Julian.“ Popřál jsem jim vše dobré a rozloučil se s nimi.
A v mém srdci se znovu rozeznělo silné přesvědčení, že také oni jsou našimi mladými! VŠICHNI MLADÍ JSOU NAŠI MLADÍ. Nejsou mladí lidé uvnitř a mladí lidé venku.
Myslím, že toto bychom měli sdělovat světu: že církev a její pastýři považují všechny mladé lidi světa za SVÉ MLADÉ, ZA NAŠE MLADÉ, protože nikdo nemá být vyloučen. Všichni musí cítit, že je přijímáme nezávisle na jejich situaci a na jejich životním příběhu.
Odvážně se vyslovit ve prospěch mladých imigrantů
A druhá věc. Když navštěvuji různá salesiánská místa na světě, vidím mnoho kostelů plných MLADÝCH IMIGRANTŮ A JEJICH RODIN.
Viděl jsem to ve Vancouveru, v Torontu a Montrealu, viděl jsem to v Kalifornii a na Novém Zélandu, v Melbourne… a abych nechodil moc daleko, viděl jsem to i v mém rodném Španělsku (tisíce a tisíce bratří a sester z Latinské Ameriky) a v Itálii.
A znovu si říkám: tohle jsou naši mladí, tohle jsou jejich rodiny, které navíc přinášejí do naší církve čerstvý vzduch víry, zatímco v našich národech často roste odmítání, strach, netolerance a xenofobie.
A právě proto si myslím, že mluvit o mladých lidech v církvi znamená VYSLOVIT SE JASNĚ A ODVÁŽNĚ V JEJICH PROSPĚCH VE VŠECH NAŠICH KOSTELECH, tak jak to papež František dělá na úrovni celé církve. Protože tito mladí imigranti jsou ještě křehčí než ostatní. Troufneme si to udělat?
A nakonec, mladí by měli cítit, ŽE JE MÁME RÁDI, a že SE S NIMI CHCEME VYDAT NA CESTU ŽIVOTA A VÍRY. Naši mladí musí vnímat naši LASKAVOU A ÚČINNOU PŘÍTOMNOST mezi nimi. Musí z nás poznat, že se je nesnažíme ovládat, ani jim diktovat, jak mají žít, ale že s nimi chceme sdílet to nejlepší, co máme: Ježíše Krista, našeho Pána. Musí cítit, že jsme tady pro ně a proto, abychom – pokud nám to dovolí – sdíleli jejich štěstí, jejich naděje, jejich radosti, jejich bolesti, jejich slzy, jejich zmatky nebo hledání smyslu, jejich povolání, jejich přítomnost a budoucnost.
Musí slyšet, že JIM ŠEPTÁME BOHA. Možná nedosáhneme nějaké mimořádné ortodoxie nebo ortopraxe, ale oni díky nám pocítí, že JEŽÍŠ JE STÁLE MILUJE A PŘIJÍMÁ. A už tehdy to všechno bude mít smysl.