Bohumil Stejskal

Amadeus, románský překlad českého jména Bohumil, se narodil 11. srpna 1911 v Lipníku nad Bečvou, starobylém městě okresu Hranice v severní části Moravy, které přiléhá k řece Bečvě. Pohlednice, kterou uchovával náš spolubratr ze svého rodného kraje, ukazuje zámek s heraldickým štítem s korunovaným lvem ve skoku, který připomíná 700 let od založení města, která se dovršila v roce 1965.
Bohumil byl druhý z pěti dětí, pocházejících z manželství Antonína Stejskala a Josefíny Knapkové, kteří tvořili podle pana faráře dobrou a zbožnou křesťanskou rodinu. V takovém prostředí, ve kterém proběhlo jeho dětství a dospívání, pocítil volání Páně, aby jej následoval, a cesta zasvěcení se v Salesiánské kongregaci začala vyvstávat na obzoru jeho života.
Seznámil se s Donem Boskem a s představenými kongregace pomocí písemného styku s přáteli, spolupracovníky a věřícími Církve, kteří šířili zprávy o salesiánech, o povaze jejich kongregace, o její organizaci a účelech. To přitahovalo početnou mládež, která pociťovala neklid při hledání povolání a protože nemohla počítat se salesiánskými domy ve své vlasti, musela daleko emigrovat, jako do Polska, do Maďarska a do Itálie, když chtěla pokračovat ve své salesiánské formaci.
Za tím účelem, aby mladí nemuseli dlouho hledat, spolu se všemi Slováky a v dorozumění se salesiánským inspektorem Polska, donem Petrem Tironem, přiměli hlavního představeného dona Pavla Alberu, aby otevřel v Itálii dům pro formaci takových uchazečů pro salesiánský život. Tak byl založen v roce 1921 dům v Perose Argentině v okrese Pinerolo (Piemont) pro mladé Slováky, kteří jej používali až do roku 1924, kdy se jim podařilo otevřít salesiánský dům v Šaštíně na Slovensku. Perosa Argentina přešla k dispozici pro povolání z Čech a Moravy a tam do Perosy odcestoval Bohumil jako dospívající muž ve svých 16 letech v roce 1927.
On sám vypravoval, že cestoval železnicí víc než 1000 kilometrů, opatřen cedulí, na které byly jeho osobní údaje, místo, kam cestoval a osoba, která jej očekávala. Jel do stanice Porta Nuova v Turíně a očekával jej tam jeden salesián v cestovním středisku.
Takový způsob cestování byl v té době dosti běžný. Osobní průkaz spočíval v tom, že mával z okna vlaku onou bílou papírovou cedulí. 2. února zmíněného roku tak vstoupil do ústavu v Perose Argentině jako aspirant­‑koadjutor.
Mezitím zrál salesiánský čas tak rychle, že se v tomtéž roce (1927) otevřel první salesiánský dům ve Fryštáku na Moravě. Tam pak pokračovala formace mladých Čechů. Ještě předtím otec Štěpán Trochta (mnohem později kardinál svaté církve), který byl představeným komunity v Perose, píše donu Josefu Vespignanimu s datem 21. 8. 1927 z oddělení hlavní řemeslnické rady salesiánské kongregace a podává mu zprávu, že ústav v Perose se má přemístit do Československa, ale že tam nebude místo pro řemeslnické aspiranty, takže doporučuje, aby aspirant Bohumil Stejskal byl přemístěn do některého salesiánského domu pro řemeslníky v Itálii, jako je Foglizzo, kde by mohl navštěvovat kurs mechaniky, do kterého si přál se dostat.
A tak v tomtéž roce vstoupil Bohumil do domu ve Foglizzo jako aspirant a chovanec zámečnického oddělení.
V tomto formačním domě strávil tři roky a tam dozrálo jeho povolání salesiána koadjutora do té míry, že 30. června 1930 si podal žádost do noviciátu v plynné italštině, ze které překládáme: „…když jsem strávil tři roky aspirantátu v tomto misijním ústavu ve Foglizzu, kde jsem ukončil tři kurzy mechaniky, a když jsem se upevnil v celém zdejším duchu, toužím přizpůsobit se synům blahoslaveného Dona Boska a věřím, že jsem pochopil cíl salesiánské kongregace a mám za to, že mě Bůh volá, abych se v ní zavázal slibem jako její pokorný člen. Proto podle vůle Boží a se souhlasem svých představených toužím vstoupit do noviciátu, abych splnil nutnou přípravu k tomuto stavu a tak spasil svou duši a pomáhal ke spáse duším druhých.“
Akta pro dovolení ke vstupu do noviciátu obsahují tyto pokyny: „Jestliže ten mladý člověk ukazuje, že má dobré tělesné zdraví, je pracovitý, má dobré mravy a je poslušný vůči představeným, bezpečný v ohledu mravní čistoty a upřímný k představeným.“ Je to takřka rentgenový snímek kandidáta, který ukazuje jeho dobrou připravenost.
Rok noviciátu, který si vykonal na „Villa moglia“ v období let 1930–1931, uzavřel první řeholní profesí, která podle tehdejšího zvyku platila až do ukončení vojenské ­služby.
Mladý salesián byl určen do formačního ústavu pro koadjutory „Conte Rebaudengo“ v Turíně, kde si doplnil kursy mechaniky a začal rozvíjet své povolání v témže ústavu podle své odbornosti. V roce 1933 obnovil řeholní profesi a zasloužil si při té příležitosti pochvalu, shrnutou do tří výrazů: „pracovitý, snaživý, zbožný“ a 15. července 1935 složil sliby věčné. Poznámky, které se k tomu vztahují, jsou odleskem jeho solidního zjevu: „Osvědčená zbožnost, dobrá chápavost, dobrý charakter a dobré zdraví.“ Byl připraven uskutečňovat misijní ideál. Byl určen do Patagonie Don Boskových synů pro odborný obor v ústavu „Dean Funes“ Komodora Rivadavie.
V ústavě „Dean Funes“ vyučoval v základní škole, která trvala od roku 1929, ale v mysli toho, kdo školu navrhoval, otce Ludvíka Cioncio, to bylo jen přípravné období, které mělo zvláštní účel: Navázat na vybudovaná střediska pro přípravu řemeslníků, potřebných při těžbě nafty a při průmyslu, který na ni navazoval.
Časem tento projekt dozrál a v roce 1937 se začalo se stavbou a k rozsáhlé budově byly připojeny i příslušné administrativní prostory. A pak už se jen hledala technicky zdatná osoba, kterou bylo možné postavit do vedení nového podniku. Salesiánský inspektor, otec František Picabea využil příležitosti, když cestoval do Itálie, aby se zúčastnil Všeobecné kapituly Kongregace, která se konala v roce 1930 a vyzval hlavní představené, aby tam poslali salesiána koadjutora, který ovládá veškerou mechaniku. Hlavní představený, don Petr Ricaldone, rozhodl, že se má vybrat z personálu ústavu „Conte Rebaudengo“. Volba padla na Bohumila, který s chutí přijal tuto poslušnost a hned se pustil do bezprostředních příprav.
A tak ke konci téhož roku jej potkáváme ve Fortin Mercedes, kde se věnuje učení tamního jazyka a poznávání své nové salesiánské vlasti. Odtamtud se odebral do domu Komodora Rivadavia, kde se dokončovala výstavba prostorů, které měly pojmout mechanické oddělení.
V únoru 1939 diecézní biskup, monsignor Mikuláš Esaudi slavnostně požehnal nové budovy a Bohumil tam byl představen jako technický všeuměl.
Tak začalo pro našeho spolubratra nové období jeho salesiánského života, které se protáhlo na deset let.
Mohl se spolehnout na spolupráci vynikajících salesiánů: otce Maria Brizzoly a otce Manuela Gonzaleze. První byl v oboru mechaniky samouk, který měl k tomu zvláštní přirozené vlohy a intuici, která mu dovolovala využít úspěšně svá studia i zkušenosti. U otce Gonzaleze zase mohl počítat s tím, že na sebe vezme břemeno té části vyučování, zahrnující běžnou organizaci a plánování kulturní formace.
Když se Bohumil spojil s tímto týmem, rozjel řádnou, vážnou a úspěšnou činnost, která svou úrovní přímo vyznačovala „Dean Funes“ mezi našimi řemeslnickými školami.
Výsledky, kterých se tam dosahovalo, našly své závažné uplatnění na výstavě prací, které uskutečnili její žáci a kterou organizoval neúnavný otec Ludvík Cencio, a která byla uspořádána v budově generálního ředitelství naftového průmyslu ve federálním hlavním městě v severní diagonále.
Revue Dílo Dona Boska v severní Patagonii, která v té době vycházela jako příloha Salesiánského věstníku (Bollettino Salesiano), rozesílaného v naší inspektorii, přináší v čísle 209, které odpovídá měsíci říjnu roku 1946 mnoho podrobností z této události.
Výstava se otevřela 27. září toho roku promluvou Ing. Josefa Pagese, viceředitele národní průmyslové školy Otty Krause, který nešetřil výmluvností na adresu Salesiánské kongregace na poli řemeslnických škol a zvláště poukazoval na vysokou úroveň ústavu „Dean Funes“, o kterém se vyjádřil, že je „jedním z těch výchovných ústavů, které představují opravdu kvalifikovanou konkurenci v oboru technické práce, kterou jsou schopné uskutečňovat… Expozice vyniká pracemi, které vyrobili žáci, a ukazuje, jak vyniká turnus, plánovaný a uskutečňovaný výlučně mistry a žáky oné školy. Je to první turnus v Patagonii…“
Veškerý rozvoj práce, uskutečňované naším spolubratrem, bude pokračovat až do roku 1949, kdy ji nahradí jako podřízenou službu slibný nový podnik, vznikající v Tucumánu: Argentinská salesiánská universita prací.
Z podnětu otce Jana Fanzolata byl založen 14. června 1948 onen podnik se sídlem ve městě Tucumán, sdružující všechna salesiánská střediska řemeslné formace v kraji a 22. září téhož roku byla v něm uznána Národní universita v Tucumánu rozhodnutím, které nese číslo odeslání 6844-G948.
Ještě se jednalo o to, nalézt schopnou a zkušenou osobu, která by se postavila ke kormidlu technického oddělení ústředního domu nového ústavu. Úvahy se soustředily na ústav „Dean Funes“, který se vyznačoval organizací a přesností výuky, a Bohumil se jevil jako ideální všeuměl pro novou funkci. Jeho velkomyslná a rychlá odpověď způsobila, že se náš spolubratr nastěhoval během školního roku 1949 do ústavu Tulio, aby řídil jeho technické oddělení přímo v sídle Salesiánské argentinské university prací.
Bohužel, věci se nevyvíjely tak, jak se předpokládalo: Nové prostředí, organizování práce, vztahy a soužití se staly zápornými vlivy, které působily na Bohumila negativně, takže se mu vymkla z rukou finanční stránka uskutečňovaného prvního ročníku.
V roce 1950 se vrátil do inspektorie. Kolej Don Bosco de Bahía Blanca a ústav Fernández de San Isidoro a kolej La Piedad de Bahía Blanca byly místem dalšího určení během životního období, které ukazovalo známky duchovní krize, která ho vedla k přesvědčení, že lepší zkušenost v Kongregaci by mu pomohla k přesnější orientaci v jeho životě.
V roce 1955 dostal dispens od slibů a začal žít dosti neobvyklým způsobem: to přerušení styků s kongregací bylo spíše legální než skutečné. Snad do toho může vnést porozumění toto prohlášení, které podepsal ve Fortín Mercedes 24. února 1956:
„Podepsaný Bohumil Stejskal, dispensovaný od řeholních slibů, které jej vázaly k Salesiánské kongregaci, prohlašuje svobodně a dobrovolně následující:
1) Že má pevnou vůli věnovat dále veškeré své síly k větší slávě Boží a k dobru svaté katolické církve.
2) Že se bude řídit nařízeními představených Salesiánské kongregace, ochotný pracovat podle pravidel ústavu v pracích, které mu budou přiděleny.
3) Že nevyžaduje, aby mu Salesiánská kongregace opatřovala, než co bude nutné k jeho životu ve zdraví nebo i v nemoci.
4) Že si nedělá nárok ani nebude nikdy požadovat nějakou náhradu za spolupráci, kterou poskytuje salesiánským dílům ani za dobu v případě, že se bude muset vzdálit z jakéhokoli důvodu.
5) Že je jeho živým přáním vrátit se a žít jako salesián, ale že se úplně svěřuje prozíravému úsudku nejdůstojnějšího hlavního představeného Salesiánské kongregace.“
A tak od té doby žil a pracoval se salesiány. Aby se jeho přání uskutečnilo, o to se postaral otec Josef Menestrina, v tom čase inspektoriální ekonom a kontrolor prací na stavbě nového ústavu ve Fortín Mercedes a činnosti Národního Svazu v Buenos Aires. Poslal Bohumila, aby rozbaloval zavazadla přijíždějících salesiánů a balíky, posílané z Turína pro salesiánské dílo v Patagonii a upozorňoval na nevhodné podmínky, za jakých se rozesílá technické zařízení. Ten mu pak svěřil i úkol trpělivě zpracovat inventární seznam majetku Institutu, který byl velmi užitečný, když se měnila právní osoba téhož Institutu.
Ve všech těchto pracích prokázal jasně svou neměnnou lásku ke kongregaci. Tato náklonnost jej přiměla, aby podal otci inspektorovi žádost o nové dovolení obnovit svou příslušnost ke kongregaci, která má datum 15. srpna 1959 a je vyjádřena těmito slovy: „Považuji za největší štěs­tí, abych se obrátil na Vás a sdělil Vám toto: Po mnoho let jsem uvažoval o tom, abych se podle rady nejdůstojnějšího hlavního představeného a s pomocí Ježíše a nejsvětější Panny, svatého Josefa, svatého Jana Boska a Zefirina (Namuncurá) ucházel o dovolení být znovu přijat do salesiánské kongregace.“ Odpověď byla příznivá s podmínkou strávit tři měsíce v noviciátě, což vykonal v Manuchu, odkud byl 10. února 1963 profesí řeholních slibů znovu přivtělen do kongregace. A v roce 1966 to učinil definitivní formou věčnými sliby.
První poslušnost byla druhým obdobím jeho života jako salesiána a určila jej v roce 1964 do domu zásobovacího střediska ve federálním hlavním městě jako – podle tehdejšího výrazu – pomocníka a factotum, který se také zúčastnil na rozesílání patagonského Salesiánského věstníku, kterého v tom čase rozdělovala naše inspektorie měsíčně víc než deset tisíc výtisků, a přejímal zásilky z celnice v Buenos Aires. Ta práce mu zasloužila výslovné uznání salesiána koadjutora Luise da Roita ze společnosti „Misie Dona Boska“ na Valdoku, který tak napsal v listě s datem 2. prosince 1997, když oceňoval jako dřinu drahocennou práci s proclíváním, práci, která Bohumila zaměstnávala a naplňovala starostmi, jak to dobře víme. Vždyť to byly stovky beden a kontejnerů a nešlo to všechno vždycky hladce, protože také já jsem byl u zasílání jen jako ilegální síla a neměl jsem s tím žádné náležité zkušenosti. Don Viktor Taťák a já víme, co všechno on vykonal. Obvykle se jednalo o balíky, které bylo třeba posílat dál do Chile a nepočítat různé obtíže, které se čas od času vyskytovaly, nejčasněji následkem střídání personálu celnice. Vzdáváme hluboké díky za veškerou spolupráci při odbavování nákladů, aby se dostaly z Janova až na místo určení.
Tak tomu bylo až do doby, kdy mu navrhli nový druh služby.
Od roku 1965 pracoval na poloostrově Sv. Petra de Bariloche v prvním oddělení díla plánovaného tak, aby se dostavěla řemeslnická škola nejdříve ze dřeva, která zůstala nedostavěná, když ji přestal podporovat po svém pádu stát, který dal podnět k její výstavbě.
Jak roky ubíhaly, bylo stále zřejmější, že bude vhodné přemístit ji do města Bariloche, ale aby se zachovalo vlastnictví pozemku a staveb na poloostrově, bylo tam třeba udržet nějakou službu ve prospěch mládeže. K tomu účelu se přestavovaly prostory pro příští setkávání skupin mládeže, např. pro meditační dny, pro výlety, chvíle odpočinku a pro turistiku.
Salesiánská komunita z města kontrolovala tyto činnosti, avšak když se rozrůstaly, takže na sebe obrátily větší pozornost, vzbudily bezprostřední spolupráci celé inspektorie. Tak se stalo, že Bohumil zůstal v Bariloche až do konce roku 1969.
Podle přijatých instrukcí odevzdal skvělou práci, když dokončil opravu základních sítí, jako je světlo, voda, hygienická zařízení atd. Potom se podle vhodného plánu přistoupilo k přestavbě školních prostor, které se přeměnily na prostory pro ubytování hostů. Byla to práce, do které se pustil s velikým zájmem a nadšením a byla pro něho zadostiučiněním a také mu dala určitou pravomoc.
Plánoval podle kalendáře ubytování skupin, často různorodých, u nichž bylo třeba uvést v soulad jejich náležité přijetí a ubytování, uspokojit různé druhy jejich požadavků a snižovat na minimum riziko ne vždy snadných situací, které se nedaly snadno zvládat, zvláště když někteří horkokrevně vyžadovali víc, než měl Bohumil za úkol poskytovat, anebo dávali pocítit váhu své vůle, zvyklé rozkazovat.
Uběhlo pět let, co fungovalo Mládežnické turistické středisko, v jehož čele se začal cítit unavený. V dopise otci inspektorovi, datovaném 5. ledna 1975, říká: „Cítím se dost špatně. Jsem nervově vyčerpán a to by podle tvrzení přítele lékaře mohlo mít nepříjemné následky. Budu plnit úkoly, které se naskytnou, ať jich bude třeba i mnoho, ale už nebudu moci zvládnout bezprostřední zodpovědnou práci.“ Uzavírá dopis tím, že naznačuje, že jako Cagliero se spoléhá na zodpovědnou rodinu. Ještě později vyzdvihneme detailní administrativní rovnováhu v období jeho řízení, to znamená od 16. února 1970 do 1. dubna 1975.
Po dokončení dostavby v Bariloche se odebral doplnit salesiánskou komunitu v Zásobovacím středisku v Buenos Aires. Ale jeho život tam byl mnohem bolestnější než v minulosti a měl horší vliv na jeho zdraví, takže dostal vážnou srdeční vadu a později hypertrofii prostaty.
Pro jinou část inspektorie, která si vzala za úkol přeměnit strukturu a zaměření svých domů, došlo v roce 1991 k dočasnému uzavření Zásobovacího střediska se záměrem restrukturalizace za účelem zvláštních cílů. Bratři se přestěhovali do jiných komunit. Bohumil byl určitý čas v Bahía Blanca, v inspektoriálním domě, potom se vrátil do Buenos Aires a ubytoval se v domě sv. Petra del Barrio de la Boca. Ale jeho zdraví se dále horšilo. Tehdy se v roce 1997 navrátil do Bahía Blanca, kde se nastěhoval do inspektoriální nemocnice. Když se blížil konec, byly mu věnovány všechny zasloužené pozornosti a on se s tím vyrovnával statečně a klidně. Dokud mohl chodit, byl jeho obvyklým cílem katedrální chrám, ve kterém se obvykle zúčastňoval večerní mše svaté.
Po večeři v noci pak vyhledával komunitu koleje Don Bosco, se kterou sdílel příjemné chvíle, ve kterých se střídaly milé vzpomínky a zajímavé příběhy. V tom spočívala jeho odstupňovaná léčba a udržování jeho zdravotního stavu. Avšak nemoc neúprosně pokračovala. Tak přišel rok 1999. Od začátku měsíce srpna už nemohl opouštět lůžko až nakonec zřejmě nastávala smrt, ale prodloužila se až do 27. listopadu.
Jeho tělesné pozůstatky byly vystaveny v nemocniční kapli. Pohřeb se konal následujícího dne. Pohřební průvod se rozvinul až na místní hřbitov, kde byl pohřben do pantheonu salesiánské instituce.
Bohumil je jeden z těch spolubratři, kteří uměli dát velkorysou odpověď na misijní povolání Páně a opustili vše, vlast i rodinu, aby přišli do naší inspektorie a zasluhují si za to vzácnou a význačnou vzpomínku.
Zvolil si Patagonii za svou novou vlast a strávil v ní šedesát let. Během této dlouhé doby využil pouze třikrát příležitosti a dovolení podívat se do své mateřské země. Tato skutečnost je tak výmluvná, že nepotřebuje komentářů.
Při poslední cestě, uskutečněné 1994, využil vhodné příležitosti a šel pozdravit při audienci Jana Pavla II. Je třeba připomenout, že to mělo odezvu i z druhé strany a také papež projevil zájem o tohoto misionáře. To byl jeden z nejdojemnějších okamžiků Bohumilova života. Proto jsme umístili fotografii, která tuto chvíli zachycuje, na obálku našeho nekrologu.
Co se týká práce s mládeží, chtěl bych zdůraznit praxi a veliké hodnoty našeho preventivního systému. Srdečnost a úcta byly rysy, které jej vyznačovaly, když jednal s chovanci. Získaly mu velkou vstřícnost a trvalou vzpomínku, která se projevovala především během klasických sjezdů bývalých chovanců, kteří znovu vyvolávali milovanou postavu svého technického mistra a učitele.
Víra prozařovala jeho život a dávala mu sílu v těžkých chvílích, kterého provázely. Byla to víra živená prostou a neokázalou zbožností. Zbožností, kterou bylo jasně vidět na jeho salesiánském životě, kdykoli příslušní představení zkoumali Bohumilovo jednání, než mu dovolili složit nebo obnovit řeholní sliby. Jeho zbožnost trvala po celý život a byla zvlášť zaměřená k svátostnému Ježíši. To vyplývá také z dopisu, který napsal 5. dubna 1974 otci inspektorovi uprostřed svého bolestného postavení, ve kterém píše: „Byl jsem v kapli rozmlouvat s Ježíšem, který rozluští všechny problémy.“
Tak se snažil žít ve vztahu k Pánu. Proto nepochybujeme, že již požívá radostí Otcova Domu. Přesto buďme velkorysí ve svých křesťanských přímluvách a prosme Pána žní, aby vzbudil hojná povolání salesiánů koadjutorů, bez kterých by naše řeholní rodina nebyla tím, čím má být.
Prosím také o modlitbu, jak ji výslovně žádal p. inspektor, který uspořádal tuto informační zprávu pro nekrolog.
P. Heraklios Moreno