čti [gope] a [kate]
Tým naší salesiánské misie v Bulharsku v létě posílilo pět dobrovolníků. Dva studenti pražského Jaboku si u nás plní praxi a navázali tak na své spolužáky, kteří u nás byli loni. Václava k nám poslala Sadba, tak jako mnoho dobrovolníků před ním, včetně jeho dvou sourozenců. Poslední dva z pětice dobrovolníků jsou ale novinkou – Kate a Gope nepřijeli z daleka, jsou totiž místní. Rádi bychom vám je představili.
Můžete něco málo říci o sobě a o tom, jak jste poznali salesiány?
Kate: Od mala jsem jezdila na salesiánské tábory. Kněz v naší farnosti byl salesián (Antonín Koman, pozn. red.) a já jsem s ním začala jezdit na tábory už v sedmi letech. Později jsem prošla animátorským kurzem a teď jsem tady.
Gope: Jsem Georgi, je mi 20 let a pocházím z Plovdivu, kde působí sestry Matky Terezy. Sbíraly chudé děti z města, umožňovaly jim účastnit se salesiánských táborů a kde bylo třeba, pomáhaly jim i finančně. Také jsem k nim chodil a asi roku 2012 jsem zažil první tábor. Od té doby jsme se každý rok těšili. Znáte to? 365 dní se těšíte na jeden týden tábora… A pomalu jsme rostli. Přihlásili jsme se na animátorské kurzy, někteří z nás zůstali ve farnostech, v komunitách se salesiány, jiní ne. To je normální. A nyní jsme s Kate tady. Minulý rok jsme projevili touhu pracovat jako dobrovolníci, abychom více pomohli salesiánům, protože dělají opravdu dobrou práci a potřebují hodně pomoci.
Jak se stalo, že jste se stali prvními Bulhary – dobrovolníky?
Gope: Společné máme to, že žijeme s Bohem, že? Na tábory jezdilo mnoho lidí, ale někteří se ponoří do života v církvi, zatímco jiní tolik ne. A myslím, že je to Bůh, kdo nás vede k tomu, abychom byli se salesiány, s touto katolickou kongregací, s touto komunitou. A proto jsme se nechtěli od nich oddělovat, od jejich dobrých skutků a jejich dovedností. Krok za krokem s nimi.
Kate: Vždycky jsem obdivovala animátory, kteří byli na našich táborech, a také dobrovolnice z Česka. V posledních letech mám k dobrovolnicím velmi blízko. Vždy mě jejich práce zajímala, a to mě dovedlo sem. Kromě vztahu s Bohem, o kterém mluvil Gope, mě přitahuje dělat dětem radost tak, jak jsem si tábory užívala já jako účastnice. Chci dětem předat ty myšlenky, které mi v jejich věku pomohly pochopit moji cestu, pomoci jim uvědomit si, že už ušly dlouhou cestu a že to není tak těžké.
Salesiáni příští rok oslaví 30 let a vy jste první. Jak si vysvětlujete, že jste to vy, kdo možná vytváří novou dobrovolnickou tradici?
Gope: Myslím, že je to z touhy. Řekl bych, že my sami jsme měli zájem a touhu, ne, že nás někdo zval. Sami jsme to salesiánům navrhli. Když jsme tedy to přání (být dobrovolníky) vyslovili, salesiáni neměli problém. Umožnili nám to.
Kate: Se mnou to bylo to stejné. Teď jsem si vzpomněla na historku z minulého roku, kdy jsme byli v Kazanlaku na animátorském kurzu, už jako organizátoři. Během volna jsme seděli s Gopem v kapli a povídali si. Aniž bychom spolu předem mluvili o dobrovolnictví, řekla jsem mu o svém nápadu stát se dobrovolnicí. Podíval se na mě a řekl, že o tom právě také přemýšlí.
Teď máte za sebou téměř tři měsíce. Co byste podle vaší dosavadní zkušenosti z vašeho programu vybrali jako nejdůležitější?
Kate: Co je nejdůležitější, jsem řekla už dříve. Pro mě je velmi důležité, aby děti, které sem chodí, byly spokojené a chodily sem rády a ochotně. Za nejcennější pokládám, když dítě prostě přijde, běží k tobě, obejme tě a řekne něco hezkého, třeba vzpomínku na minulé setkání. Možná je to tím, že na ty děti máme opravdu nějaký vliv. Povídala jsem si třeba s jednou holčičkou. Řekla mi: „Pamatuji si tě, než ses stala dobrovolnicí. Ukázala jsi mi, že mám obrázky vybarvovat tahy pouze v jednom směru. A to si dodnes pamatuji, protože takhle je to hezčí.“ Opravdu je to tak, že na tebe děti mají nějakou vzpomínku, a to, že jsi tady, je pro ně důležité. A pro mě je pak důležité, když jsou šťastné.
Gope: Pro mě je důležitá samotná myšlenka stát se dobrovolníkem. Někomu by se to mohlo zdát jednoduché a samozřejmé, že dobrovolník je ten, kdo přijde a pomáhá potřebným v jejich práci, ale nemyslím si, že tohle tu děláme. My tu vlastně dáváme něco ze sebe, hodně ze sebe, a s tím samozřejmě přicházejí i věci, které se učíme, a zkušenosti, které s dětmi získáváme každý den.
Pracujete s dětmi v různých programech, kurzech nebo na kroužcích. Je ve vašem týdenním nebo denním rozvrhu nějaký bod, na který se těšíte a kterého se nemůžete dočkat?
Kate: Volné pondělí!
Gope: Odpočinek. Jak jsem řekl, není to snadné a opravdu tu přestávku potřebuji. Snad ještě nikdy jsem neměl tolik úkolů, takže i volna si vážím mnohem víc, než jsem si kdy vážil. Ale kromě volna miluji kurzy animátorů, protože se tam setkáváme s dalšími lidmi našeho věku, kteří nás také učí o Bohu. S mnoha se známe delší dobu, a kromě toho jsou to také Bulhaři a je to společně strávený čas v dobré společnosti. Animátoři jsou pro mne takovou kotvou, protože samozřejmě s Romy ze sousedství je to stále nové a jiné.
Kate: Animátorské kurzy samozřejmě, ale moc se mi líbí i setkání pro mládež, která jsou tady pro starší 14 let. Je to také něco, co sice pořádáme, ale co zároveň cítíme jako veliký přínos pro nás samotné. I pro nás je skvělé, že tu nejde „jen“ o děti, o které se musíme starat, kterým máme vysvětlovat, co je správné a co ne, a s nimiž se nemáme hádat, ale že si můžeme sednout a popovídat si s mladými lidmi. To je prostě skvělé.
Letos poprvé působí mezinárodní dobrovolnický tým. Jak vycházíte s ostatními dobrovolníky?
Kate: Je to skvělá a velmi vtipná spolupráce. Když si třeba sedneme, abychom si o něčem povídali, začneme se bavit o tom, jak se má nějaká věc v Bulharsku a jak v České republice. Ivan se přidává, aby vyprávěl, jak to bylo na Ukrajině. Od prvního dne si děláme legraci, že oni možná studují bulharštinu, ale my češtinu, a velmi dobře spolu vycházíme. To, že jsme z různých zemí, není podle mě vůbec na překážku.
Gope: Myslím, že jsou to právě naše odlišnosti, co nás spojuje skoro jako rodinu. Hodně času trávíme spolu a každý z nás pěti má odlišné zájmy, jinou práci. To vše nás vlastně spojuje. Od každého se můžeme něco naučit. Natka je bohatý zdroj legrace a vtipných nesmyslů. Ivan má zase výbornou fyzičku, zkušenosti s profesionálním sportem, ale zároveň i organizační schopnosti. Od Václava se dozvíme hodně o kuchyni a o pečení spousty chutných věcí. Prostě od každého se můžeme hodně naučit, a tím se také obohatit. Máme společný program, vlastní aktivity, hrajeme stolní tenis, spolu se smějeme i bojujeme. Ne, že bychom se jen rvali, ale malé spory občas přicházejí. Většinou spolu ale zažíváme dobré věci.
Očekáváte od tohoto dobrovolnického roku také něco pro sebe? Co byste si třeba chtěli vyzkoušet, naučit se?
Gope: Já toho očekávám hodně a jde to opravdu kousek po kousku. Občas se zastavím uprostřed vší té práce a přemýšlím o tom. I moje očekávání se časem mění a nová se tvoří. Chtěl bych zlepšit své organizační schopnosti a zde neustále připravujeme nějaké schůzky a programy. Také chci hodně zlepšit svou duchovní stránku, duchovně zrát. Samozřejmě asi nebudu žít jako skutečný mnich. Mnohem více se setkávám s rozličnými lidmi, takže se také učím s lidmi obecně lépe vycházet. Hodně se také učím od otců (salesiánů) díky příkladu, který v nich mám při rozhovorech a společné práci.
Kate: Pro mě je zajímavé sledovat ten rychlý dobrovolnický život. Je tak mnoho momentů, v nichž dobrovolník poznává sebe sama v různých situacích. Když je člověk ospalý, unavený a už nemá na nic sílu. Jedná ještě racionálně? V tomto bych se ráda zlepšila nejvíc.
Josef Vencl
