Pracujme, dokud je den

Pracujme, dokud je den
14. září 2016

U příležitosti blížícího se 90. výročí příchodu salesiánů do českých zemí si připomínáme některé osobnosti, které v českém salesiánském díle zanechaly stopu. V září je to první český salesián P. Ignác Stuchlý.

Ignác Stuchlý

 „Pracujme, dokud je den. Až přijde noc, tak se postará Pán.“ (Ignác Stuchlý)

Narodil se ve slezské Boleslavi 14. prosince 1869. Jako pozdní povolání odjíždí v září 1894 k salesiánům do Turína, v srpnu 1895 vstupuje do noviciátu a  pokračuje ve studiích. V listopadu 1901 přijímá kněžské svěcení. Působí nejprve v salesiánském konviktu v Gorici, pak v Lublani s úkolem dostavět zde kostel Panny Marie Pomocnice a pečovat o salesiánský ústav. Tuto práci mu značně zkomplikovala první světová válka, kostel je dostavěn až v roce 1924.

O rok později byl poslán do italské vesničky Perosa Argentina, kam byli na salesiánskou formaci posíláni chlapci z Československa. V té době začíná v Československu zájem o příchod salesiánů. Po rozmanitých peripetiích kupují salesiáni ve Fryštáku klášter od sester Neposkvrněného Početí. Časně zrána 28. září 1927 sem v čele s P. Stuchlým dorazilo z Perosy 17 chlapců a 3 salesiáni. Dílo se brzy rozrostlo a P. Stuchlý se zasadil o vybudování dalších salesiánských ústavů (Ostrava, Praha, Brno, Pardubice…).

V roce 1935 byl Ignác Stuchlý jmenován inspektorem (provinciálem) nově zřízené samostatné československé salesiánské provincie. V průběhu druhé světové války bylo několik salesiánských ústavů zabráno nacisty. Po válce se Ignác Stuchlý podílel aktivně na znovuobnovení zničeného salesiánského díla a v roce 1948 ho ve funkci inspektora vystřídal P. Antonín Dvořák. V roce 1949 se prudce zhoršilo jeho už tak podlomené zdraví a 5. března 1950 dostal ve Fryštáku záchvat mozkové mrtvice. Od té doby byl upoután na lůžko. V noci ze 13. na 14. dubna před půlnocí byli salesiáni vzbuzeni policií a milicí, která obsadila dům, a posléze deportováni na různá místa. Staříček Stuchlý byl umístěn do domova důchodců v Lukově poblíž Fryštáku. Jako řadový chovanec nesměl ani opouštět dům. V lednu 1953 přišel druhý mrtvicový záchvat.

Ignác Stuchlý zemřel v sobotu 17. ledna 1953 ve 22:25 hod. ve věku 83 let. Byl pohřben na fryštáckém hřbitově.


DESET DIAMANTŮ IGNÁCE STUCHLÉHO – JEHO DUCHOVNÍ PROFIL

Duch svatý jako déšť působí, že v lidských srdcích vzkvétají krásné rostliny dobrých vlastností, ctností. Jako vyprávěl Don Bosco chlapcům sen o deseti diamantech, tak také v životě Ignáce Stuchlého můžeme nalézt deset diamantů, které charakterizují jeho život:

1. Víra

Po celý život si zachoval živou, neotřesitelnou víru, která inspirovala jeho myšlení i jednání. Vyznačoval se prostou, ale hlubokou zbožností, usebraností a pokorným vnějším projevem, což ukazovalo na jeho vnitřní víru a solidní duchovní život, který se s přibývajícími lety a zkušenostmi stále prohluboval. Jeho dopisy a korespondenční lístky spolubratřím svědčí o tom, že jeho jediným cílem byla Boží sláva a spása nesmrtelných duší.

2. Naděje

Ignác Stuchlý musel v životě podstoupit nadlidsky těžké zkoušky. Jako první český salesián zažil několikrát rozkvět i zničení českého salesiánského díla, nikdy však neztrácel naději a vynikal po celý život i v nejtěžších chvílích naprostou důvěrou v Boha.

3. Láska k Bohu a k lidem

Bůh mu byl vždy milující, ale i milovaný Otec. Svou upřímnou lásku k Bohu přenášel na své okolí a každý rozhovor s lidmi se nesl tímto duchem prostoty a dětské důvěry v Boha. Vše směřovalo k Pánu Bohu a k duchovnímu dobru lidí, zvláště mládeže. Když se ocitl mezi lidmi, hned si každého všimnul, každého oslovil, rád si zažertoval svým milým způsobem. Lidé se zastavovali, usmívali se, poslouchali a odcházeli s dojmem, že mluvili s mimořádně dobrým člověkem. Také hoši se k němu spontánně hrnuli, kdykoli se objevil na dvoře nebo na chodbě.

4. Duchovní otcovství

Dobrý otec se pozná na svých synech. A pro mladší spolubratry byl skutečně dobrým otcem. Padesát let žil jako vychovatel a představený v komunitách a dvacet tři let je vedl jako ředitel a inspektor. Ke všem vždy mluvilo raději otcovské starostlivé srdce než strohá přísnost. Také hoši byli k němu přitahováni a mnozí hovoří o kouzlu jeho osobnosti.

Přitahovalo k němu především vědomí, že má všechny opravdu rád a obětuje se pro ně. Víc než slova mluvily činy.

5. Chudoba

Don Stuchlý vřele doporučoval ducha chudoby svým salesiánům, připomínal, že vše, co máme, je dar chudých a musíme s tím dobře nakládat. Nesnášel, aby se něčím plýtvalo, a trpěl, když se mu zdálo, že se v domech ujímá snaha po blahobytnějším životě.

6. Poslušnost

Pro dona Stuchlého byla poslušnost záležitostí jednoty kongregace. Nikdy si nedovolil ani v nejmenším kritizovat rozkazy představených. Vždy zastával jejich stanovisko a v mnoha případech, když šlo o vážnější věci, předložil případ k vyřešení jim a pak se zařídil podle jejich rady.

7. Pokora

Ignác ze sebe nikdy v ničem nedělal střed, kolem kterého by se mělo všechno točit. Chtěl sloužit a kde mohl, ztrácel se v pozadí a nechal vystupovat druhé. Když bylo třeba, dovedl se v zájmu věci postavit do čela a zase ustoupit do pozadí. Jeho jednoduchost a prostota získávaly všechny lidi.

8. Rozvaha

Don Stuchlý se při vedení inspektorie podobal kapitánovi, který stále opatrně řídí směr své lodi a snaží se vyhnout všem úskalím. Nikdy neriskoval, když to nebylo třeba. V důležitých věcech se chodil radit k představeným jiných řádů nebo i k civilním osobám, majícím určitou kompetenci. Hodně se modlil za osvícení shůry a nejednou ukládal komunitě, aby se modlila o světlo v důležitých rozhodováních, aby vše bylo, jak říkal, podle vůle Boží.

9. Čistota

Ze studentských let máme svědectví Ignácova spolužáka Fojtíka, že o prázdninách, když šli studenti s děvčaty do obory na maliny a matky děvčat na to hleděly s obavami, stačilo říct, že Ignác tam bude také,

a hned byly klidné. Don Bosco chtěl, aby čistota byla charakteristickou známkou salesiánů. Don Stuchlý byl v této věci vzor. Chodil vždy v klerice a dbal, aby i ostatní salesiáni jako vychovatelé byli citliví a dávali svým svěřencům příklad bezúhonné čistoty.

10. Prostota

Pod jeho vedením české salesiánské dílo rychle, podle mínění mnohých až zázračně rychle, rozkvetlo, aby pak ještě rychleji zcela náhle a skoro úplně zaniklo. Pán Ježíš měl také zázračné úspěchy, a přece, když visel mrtvý na kříži, v lidských očích bylo zničeno i jeho dílo. To proto, že lidé viděli jen povrch věcí, ale nemohli znát Kristovo velikonoční tajemství. P. Ignác Stuchlý nedělal zázraky a ani v jeho životě nepozorujeme mimořádné dary. A přece celý jeho život byl mimořádný a měl do sebe cosi, co připomínalo zázrak. Byl osobně neučený, prostý, nepatrný kněz, a jaké dílo vytvořil! Ale měl velikou duševní hloubku. Byl to muž Boží.


Shrnutí:

Don Pietro Tirone píše v dopise 3. ledna 1940 donu Lepaříkovi:

„Co se týká vás (salesiánů), přál bych si, abyste stále více oceňovali mimořádnou milost, kterou vám Bůh prokazuje tím, že vám dal schopného inspektora, tak schopného a tak ctnostného, jako je don Stuchlý. Nedívejte se na zevnějšek, nezastavujte se u skořápky, ale snažte se pochopit a ocenit celé to množství ctností, horlivosti, vroucnosti, pracovitosti, obětavosti, nadšení a hluboké zbožnosti, jimiž vám dává na každém kroku příklad. Všichni moudří vám takového představeného závidí. Buďte za to vděčni Pánu Bohu a využijte toho k své formaci osobní i celé inspektorie. Dbejte jeho pokynů, poslouchejte ho, mějte ho v úctě a milujte ho.“

Zpracoval Petr Zelinka


MOTIVACE POVOLÁNÍ

Letos se do přednoviciátu hlásilo pět mladých mužů. Jeden z nich mi napsal: „Rozhodl jsem se být salesiánem, koadjutorem. Jsem přesvědčen, že k tomu mám výborné vlastnosti, kterými budu velmi užitečný vaší kongregaci.“

Druhý mi na základě několika setkání a mailové korespondence nakonec napsal: „Nemám v sobě živý vztah k Bohu, který je nutně potřebný pro zasvěcení života Bohu. Mé hledání bylo postaveno na touze prožít užitečný život a na představě, že zasvěcený život je nejvíce užitečný. Bez živé víry a živého vztahu k Bohu by to byla jen hra na zasvěcený život.“

Oba mají přes třicet let. Pro oba je hlavním motivem jejich „povolání“ sociální citlivost a touha být užitečný pro mladé lidi.

Dva z našich přednoviců byli rok v Bulharsku na dobrovolné službě. Během této služby v nich dozrálo vědomí povolání. Z touhy být dobrovolníkem u salesiánů se stala touha následovat Krista ve stylu Dona Boska.

Je velký rozdíl mezi dobrovolníkem a řeholníkem. Dobrovolník je často mladý člověk, který má chuť a nadšení udělat něco dobrého pro druhé, a obohatit tak svůj život novou zkušeností.

Řeholní povolání není osobním projektem seberealizace, který se uskutečňuje vlastními silami. Jde o skutečnost, ke které jsme pozváni, která nás přesahuje, a dokonce přesahuje naše možnosti. Je nesmírně důležité a někdy i těžké rozlišit Boží povolání od touhy po seberealizaci, po sociální zajištěnosti, po zajímavé práci.

Povolání je skutečnost, která předpokládá motivaci z víry. Je zde Ježíš Kristus, který touží, abychom mu odevzdali život, abychom byli s ním, abychom ho následovali a mohl nás poslat hlásat Boží království. Následování a napodobování vyrůstá z osobního vztahu a je charakteristickým znakem povolání. „Náš život učedníků Páně je milost Otce, který si nás zasvěcuje darem svého Ducha a posílá nás, abychom se stali apoštoly mladých. Řeholní profesí se dáváme Bohu, abychom následovali Krista a pracovali s ním na budování Božího království…“ (Stanovy 3)

Křehkost povolání pro nedostatek motivace z víry souvisí s naším osobním vnitřním životem. Jsme stále pokoušeni chtít jen to, co se nám líbí, co odpovídá našim představám, co nám jednoduše vyhovuje. Svatý Benedikt postupuje právě naopak. Říká, že nás čeká úkol, který má posvátný význam a nadpřirozený účinek. Proto se máme – takoví, jací jsme, a vždy nedokonale – snažit, abychom se mu přizpůsobili „podle rozumného uvážení, tedy jak nejlépe jen můžeme“ (Řehole, kap. 8).

Mladý člověk potřebuje prožít touhu, aby Kristus byl středem jeho života. Postupně se učí touhu zakotvit v křesťanské praxi života. Získává základní návyky: čte a rozjímá Boží slovo, vede pravidelný svátostný život, roste v sebepoznání a duchovním boji o čisté svědomí a srdce. Má zkušenost s nezištností, s úctou ke každému člověku. Motivace, které jsou zpočátku sebestředné, se postupně očišťují a prohlubují.

Mladí, které Bůh volá k zasvěcenému životu, potřebují doprovázení bratrem nebo otcem, který žije z víry.

Petr Vaculík