Bez kompromisů

Bez kompromisů
2. února

Inspirací pro měsíc únor nám bude život salesiána Ladislava Vika a téma "kultury povolání", kterou máme probouzet a pěstovat v Salesiánské rodině.

P. Ladislav Vik, SDB (1923 – 2011)


Do školy se služkou

Byl rodákem z Vysokého Mýta, stejně jako salesiáni P. Miroslav Vašina a P. Jaroslav Lank. Ladislav Vik byl synem berního ředitele. Toto společensky vyšší postavení rodiny mu však život zvláště v mládí spíše komplikovalo, než usnadňovalo. Do školy ho např. musela doprovázet služka. Rodiče mu nedovolili
ministrovat, protože by lidé mohli poukazovat na to, že syn z bohaté rodiny bere chudým dětem možnost vydělat si ministrováním nějakou korunu. To mu znesnadňovalo navazovat přirozené klukovské vztahy. I později, když přišel k salesiánům, si musel zvykat na jinou životní úroveň a jiné formy vztahů, než jak tomu byl zvyklý doma. To vše svědčí o jeho houževnatosti, s jakou šel za svým povoláním už od mládí a nenechal se odradit překážkami.

Neplkej hlouposti a jdi za svými povinnostmi

Nějaké informace o Donu Boskovi a salesiánech měl Láďa už od dětství. Blíže se však s dílem Dona Boska seznámil během svého studia na chemické průmyslovce v Praze. Koncem války nastoupil do aspirantátu v Kobylisích. Noviciát v Hodoňovicích skončil podle svých slov s odřenýma ušima. Když byli propuštěni tři spolunovicové (z třiatřiceti), jeho kamarádi, čekal, že bude muset odejít též (měl tehdy už 24 let, oproti ostatním osmnáctiletým). Ve svém životopise říká: „Když jsem se na to šel zeptat přísného pana magistra P. Dvořáka, zamyslel se a pak mi povídá, ať neplkám hlouposti a jdu si za svými povinnostmi.“ To ho uklidnilo.

Roztrhané dokumenty

Nesnáze, které Láďu provázely na jeho životní cestě, přispěly k jeho obdivuhodné odvaze a nekompromisnosti, když šlo o věci, které pokládal za zásadní. Tak např. po záboru (1950) byl na řeholníky internované v Oseku vyvíjen nátlak, aby podepsali takzvanou „Stockholmskou výzvu“ proti atomovému vyzbrojování v USA. Nešlo o nic závažného, ale řeholníky to rozdělovalo, protože někteří to podepsali a někteří to odmítli. Láďu to trápilo. Vzpomíná: „Modlil jsem se a vnitřně jsem cítil, že to mám zničit.“ Přihlásil se tedy, že se chce též ve věci angažovat, a před očima velitele Béma všechny podepsané archy roztrhal. Vzpomíná: „Nasadili mi pouta, šermovali mi před očima revolverem, cvakaly uzávěry a slyšel jsem řeči o tom, že takovou verbež bylo třeba už dávno postřílet. Moc jsem to ale nevnímal, protože jsem se nahlas modlil Zdrávas Maria, střídavě česky a latinsky. Pravděpodobně si mysleli, že jsem se zbláznil, a tak se mnou jednali. Když mě druhý den ráno vyslýchali, zase jsem se v přestávkách nahlas modlil Zdrávas Maria.“

Nebezpečná bezstarostnost

Byl odvezen do věznice v Ústí nad Labem a odtud za dva dny do internace do Želiva. V tom Láďa viděl dílo Prozřetelnosti a Panny Marie, protože, jak vzpomíná, „v Želivě se to jenom hemžilo profesory bohosloví“. To mu umožnilo v jeho 32 letech začít systematicky studovat teologii a prakticky ji skoro celou zvládnout. Zároveň, jak uvádí, ho takto Panna Maria uchránila od nejméně čtyř let u PTP, které by ho jinak zřejmě neminuly. Salesiánské nadšení pro spásu mládeže, zvláště té nejvíce strádající, vedly Láďu k tomu, že využil určitého politického oteplování v šedesátých letech a přihlásil se (1966) jako salesiánský vychovatel do ústavu pro mladistvé delikventy v Obořišti, kde bylo umístěno 60 chlapců. Později se k Láďovi přidal ještě P. Šimčík. V ústavu však vládl strohý vojenský represivní systém, který byl s tím preventivním, Dona Boska neslučitelný, takže tato odvážná iniciativa Areopagu za nějaký čas skončila, ale jako v případě Pavlova Areopagu ne úplně bezvýsledně. Nějaké kontakty pokračovaly i po odchodu Ládi z Obořiště. Odvahu a bezmeznou důvěru v P. Marii osvědčil Láďa zvlášť ve službě provinciála (dvě období), a to jak ještě v době nesvobody, tak v období svobody po sametové revoluci. V době nesvobody panoval mezi spolubratry názor, že pokud bude při nějaké nebezpečné akci přítomen provinciál Láďa, že vše proběhne úspěšně a bezpečně pod zvláštní ochranou P. Marie, kterou si byl Láďa vždy naprosto jistý. To se také vždy v plné míře potvrdilo, i přes určitou Láďovu bezpečnostní nebezpečnou bezstarostnost.

Nezlomná důvěra v Pannu Marii

Po čtyřicetiletém umlčení se po sametové revoluci v mnoha směrech začínalo zase od začátku. Vycházelo se z ilegality na veřejnost, a to ať už šlo o právní postavení a regulérní život SDB a dalších složek Salesiánské rodiny v naší zemi, tak i o oprávněnost našeho veřejného působení. Láďa se v nové situaci velmi rychle zorientoval a od často překvapených a z počátku dezorientovaných úředníků dosáhl rychle všech potřebných potvrzení a uznání. Skončil ovšem také čas, kdy se z bezpečnostních důvodů nevedly skoro žádné písemnosti, a začala narůstat administrativa, pohlcující hodně vzácného času a energie. Ctnosti, kterými P. Vik zvlášť vynikal, byly jednak jeho ryzost, zodpovědnost a pokora, se kterou přijímal různé situace a úkoly, ale povzbudivá byla hlavně jeho bezvýhradná, nezlomná důvěra v P. Marii, která mu dodávala obdivuhodnou odvahu a houževnatost, s jakou celý život šel za svým povoláním, posláním a úkoly, zvláště v roli představeného, a to i situacích často značně riskantních.

Josef Kopecký st.

Literatura:
Křížková: Kniha víry, naděje a lásky
Míček: Veteráni v bitvách o duše, 2. díl

 

KULTURA POVOLÁNÍ


Cílem oslavy 90 let příchodu salesiánů do naší vlasti není nostalgické vzpomínání ani pompézní slavnost s hlavním představeným. Podstatným cílem je probuzení salesiánských povolání pro dnešní dobu. Připomínka našich dějin a významných osobností k tomu může přispět. Máme odůvodněnou naději, že i dnes Duch svatý na přímluvu Panny Marie Pomocnice probouzí různá povolání pro dobro mládeže a shromažďuje je v Salesiánské rodině. Nejedná se jen povolání ke kněžství nebo k zasvěcenému životu. Je mnoho salesiánských povolání uprostřed světa: animátoři, dobrovolníci, zaměstnanci, nemocní a staří, kteří se modlí za mládež, rodiče, kteří se nestarají jen o své děti, ale přiberou i jejich kamarády, atd. V Kristově církvi (v Salesiánské rodině) buď rosteme všichni společně, nebo neroste nikdo. Existuje jakési podhoubí, ve kterém Duch svatý probouzí k životu nová povolání pro podporu i záchranu dnešní mládeže. Ono podhoubí se nazývá kultura povolání a vzniká za určitých podmínek.

  1. Vzniká všude tam, kde chápeme život jako přijaté dobro, které se má stát darem pro druhé. Do naší lidské přirozenosti je vepsáno, že nelze najít vlastní štěstí v sebestředném konzumu, ale v hledání skutečného dobra a štěstí jiného člověka.
  2. Pokud nad to máme víru a křest, jsme povoláni následovat Ježíše Krista a stávat se mu podobnými. Naučíme se v modlitbě naslouchat Povolávajícímu. Ve víře můžeme slyšet a rozpoznávat, co od nás očekává. On nám dává nabídky i výzvy ke konání konkrétních dobrých skutků, které nám připravil. Nejvýraznějším znamením růstu naší víry je rostoucí schopnost naslouchat a odpovídat Pánu skutky, které nám připravil.
  3. Matkou všech hříchů je egoismus a hlavní zbraní ducha zla je strach. Otevřít se Bohu znamená s jeho pomocí překonávat své sobectví a strach. On nás uschopňuje mít rád tak, jak miluje on sám. To je povolání ke svatosti.
  4. Působením Ducha svatého se v nás rodí otázka jako o Letnicích: Co máme dělat? Při hledání odpovědi můžeme nalézt konkrétní místo a konkrétní službu v církvi a v Salesiánské rodině. On nás může přivést až k volbě způsobu života, který je inspirován charismatem a posláním, které Pán svěřil Donu Boskovi. Bůh nám dává čtyři základní nabídky. Jsou to čtyři cesty, na kterých můžeme uslyšet konkrétní osobní výzvu:

KOINONIE – být spolu a sdílet víru;
MARTYRIA – být Ježíšovými svědky;
DIAKONIE – sloužit potřebným mladým;
LITURGIE – modlit se, naslouchat Božímu slovu, slavit křesťanská tajemství.

Petr Vaculík

Další salesiánské osobnosti