Rozloučení s Vojtěchem Hrubým

V sobotu 6. února 2010 jsme se v kostele Santa Maria della Speranza v Římě rozloučili se salesiánem otcem Vojtěchem Hrubým. AKTUALIZOVÁNO! Přidán přepis promluvy kardinála Špidlíka.

Přepis promluvy naleznete zde.

Po různých změnách plánů jsme na konec v salesiánském kostele nedaleko Papežské salesiánské univerzity (UPS) slavili českou bohoslužbu a vůbec se nás nesešlo málo. Vedle zájezdu převážně pražských poutníků z Hájů a Chodova, kteří dorazili z České republiky v pátečních večerních hodinách, se zúčastnili téměř všichni Češi působící v Římě. Nechyběl aní devadesátník kardinál Tomáš Špidlík (jezuit.cz, iDnes, homilie Benedikta XVI. při příležitosti devadesátit pana kardinála), který pronesl krásnou homilii o našich představách posměrtného života a věčnosti o o svých čtyřech osobních vzpomínkách na otce Vojtěcha (přepis promluvy). Velvyslanec České republiky ve Vatikánu JUDr. Pavel Vošalík vyjádřil svou kondolenci a přečetl kondolenci ministra zahranicí dr. Jana Kohouta (zde).

Římskou provincii zastupoval provinciální vikář don Antonello Sanna, české exulanty P. Josef Koláček SJ a Mons. Josef Laštovica. Česká Papežská kolej Nepomucenum (na wikipedii)byla zastoupena vicerektorem P. Františkem Koutným a dalšími kněžími a bohoslovci, kteří bohoslužbu doprovázeli nádherným varhanním doprovodem a zpěvy. Z Centro Aletti byl přítomen vedle kardinála Špidlíka také P. Richard Čemus. Z českých salesiánů byl přítomen prof. Oldřich Přerovský, Pavel Čáp, který v těchto týdnech pracuje na Positio k blahořečení Ignáce Stuchlého, a mnohaletí spolupracovníci v poutním domě Velehrad: koadjutor Jan Rychlý a kněží Jiří Sedláček a Pavel Lepařík.

Byly přítomny také české a slovenské Školské sestry sv. Františka (založené v roce 1843 Antonií Lampel a Magdalénou Zahálkovou v Hradci Králové), které mají v péči dům s pečovatelskou službou a nemocnici na Villa Betania, kde otec Vojtěch skonal. Rozloučení se zúčastnily také zástupkyně sester boromejek a české salesiánky působící v Římě Eva Liškutinová a Míša Pitterová spolu s inspektorkou Majkou Tkadlecovou, která se v předchozích dnech účastnila kurzu nových provinciálních představených.  Salesiánskou rodinu doplňovala Anežka Hesová s Veronikou Kuchařovou a obětavý personál vytvářející zázemí Velehradu.

Po posledním rozloučení vynášeli kněží rakev za zpěvu Vojtěchovy oblíbené mariánské písně O, Maria, Boží Máti… Ukládání do hrobky se kvůli špatné komunikaci pohřební služby s obecním úřadem v Guidonii odložilo až na pondělní dopoledne...

Děkuji všem, kteří s námi byli přítomni v Římě, děkuji všem, kteří jste otce Vojtěcha doprovodili svými modlitbami „na dálku“. Ve víře ale kilometry znamenají jen velmi málo. Zvláště děkuji spolubratřím Jiřímu a Pavlovi a "posádce Velehradu" za to, jakým způsobem otce Vojtěcha doprovázeli v posledních týdnech a měsících života.

Jedna poznámka na konec o Prozřetelnosti či Boží režii: Otec Vojtěch "čekal" se svým odchodem na věčnost na nejvhodnější okamžik, aby se mohl rozloučit s nejbližšími. V úterý se vrátil otec Jiří Sedláček z vlasti z pohřbu své maminky. Ve středu dopoledne navštívili otce Vojtěcha v nemocnici. Odpoledne se za ním jeli rozloučit "tetičky", které se po několikatýdenní službě na Velehradě vracely domů. Během jejich návštěvy nastala poslední hodinka jeho života. Ještě k němu mohl přijít kněz, který byl toho dne nezvykle dlouho zdržel v nemocnici, a udělil mu absoluci. V sobotu po rozloučení mohl Pavel Lepařík sednout na zakoupený vlak, aby se po 4 letech mohl zúčastnit salesiánských exercicií ve Fryštáku... Že by to všechno byla náhoda?

František Blaha

---

Ve fotogalerii si můžete prohlédnout některé fotografie z posledních let života otce Vojtěcha Hrubého i z rozloučení s ním.

---

Promluva kardinála Tomáše Špidlíka

při rozloučení s P. Vojtěchem Hrubým

v sobotu 6. února 2010

ve farním kostele Santa Maria dela Speranza v Římě

Milí spolubratři, drazí přátelé,

takováto bohoslužba je vždycky vzpomínková. A kdo vzpomíná? Jednak my vzpomínáme na zemřelého, ale z druhé strany všichni věříme, že zemřelý žije. Tedy také on nějakým způsobem vzpomíná na nás. A vidí nás.

Ale jak si věčný život máme představit?  To je velká potíž. Jaksi věříme ve věčný život, ale nevíme, jak si ho máme představit. Nejjednodušší představa je, že je to dlouhý, dlouhý život. Něco začíná, a zatímco zde na zemi všecko končí, tam to nikdy neskončí. Taková představa vypadá krásně, ale má to potíž. Na Velehradě je legenda o svatém Fortunatovi, jakémsi fráterovi, který přemýšlel o tom, jak mohou svatí v nebi pořád zpívat „svatý, svatý, svatý“, a neomrzí je to. Šel do lesa na vycházku, usnul pod keřem a zdálo se mu, že je v nebi, tak honem zazpíval svatý, svatý.  Vrátil se domů, a nikdo ho nepoznal. Jenom prý se dočetli, že před 100 lety nějaký fráter zabloudil, a už se nevrátil. Tudíž sto let je jako okamžik. Taková představa je pěkná, ale nic neřeší.

Proto si Řekové představovali věčnost úplně jinak: My žijeme v čase, a čas znamená pohyb. Ale na věčnosti čas přestane a všechno se zastaví. Proto jsou také na ikonách osoby stojící, nehýbající se. Na hoře Sinaj je ikona, jak vystupují řeholníci do nebe. Dole se zmítají, ale čím více jdou nahoru, tím jsou více nehybní, až se všechno zastaví. To je pěkná představa: Čas a věčnost jsou dvě různé věci. Ale kdyby se člověk nehýbal, nač ještě vzkříšení z mrtvých? A byl by to ještě život v těle, nebyly by to jenom sochy?

Jak si tedy věčnost představit?  Církev si představuje liturgii jako liturgii věčnou. Co se při ní děje? Vzpomínáme na život Krista Pána, na jeho narození, smrt a vzkříšení. To všechno bylo, ale protože na to vzpomínáme u oltáře svátostně, tak to tady skutečně existuje. Kdybys byl na Kalvárii a teď jsi na mši – je to stejné. Tady je to neviditelné, tam by to bylo viditelné. A platí to jenom o Kristu Pánu? Platí to o všem dobrém. O zakladatelce jedné řehole se vypravuje, že obsluhovala nemocnou pratetu, která velmi trpěla. A řekla jí: „Modlete se za to.“ „Nebudu se modlit, nevěřím v Pána Boha. Kdyby Pán Bůh byl, tak bych tady neprožívala takové utrpení.“ Nezbylo než pokračovat v jejím ošetřování. A za nějakou krátkou dobu nemocná řekla: „Pán Bůh musí být.“ „A jak jste na to přišla?“ „To všechno dobré, co pro mě děláte, to se nesmí ztratit.“ Tedy naše věčnost znamená, že všechno dobré, co kdo udělal, se nesmí ztratit a musí být věčně u Boha. A to je krásná věc. Proto také vzpomínáme na zemřelé, co dobrého udělali.

Pochopitelně moje vzpomínka na P. Hrubého bude osobní. Každý máme svoji.

Moje první setkání s ním se uskutečnilo, když jsem byl v Nepomucenu spirituálem seminaristů. Mezi kněžími v exilu vznikl nápad, že bychom měli něco udělat pro lidi, kteří žili doma ve vlasti. Co jim vlastně chybělo nejvíce, byly knihy. Proto jsme přemýšleli, že bychom mohli vydávat knihy. Všichni měli dobré nápady, ale bylo potřeba nějaké ruce, někoho, kdo by to udělal. A ty ruce, to byl P. Hrubý. Nosil materiály do tiskárny, nechával je svázat, posílal do Česka, jednu knihu za druhou, protože to se muselo takto dělat: každou knihu zvlášť a doporučeně. Léta letoucí to takto dělal. A kolik knih do vlasti přišlo a kolik dobrého udělaly!

Druhá vzpomínka je trošku jiná. Přišli jsme také s nápadem, že bychom měli něco udělat pro lidi, kteří utíkali ven do zahraničí. Uprchlíků bylo mnoho a nikdo se o ně nestaral. Věnoval se jim mons. Planner, ale každý se hleděl někde rozptýlit. Vznikl nápad, že by se mělo začít něco dělat pro děti exulantů, které se jinak ztrácejí, poangličťují se, poněmčují atd. V Kanadě s tím začal P. Janíček a zde se do toho pustili zdejší salesiáni. A P. Hrubý byl zase u toho. Udělal pro české děti mnoho dobrého. Byla to práce namáhavá, ale dařila se.

Teď už přijde třetí vzpomínka. Když přijel do Říma pan kardinál Beran, zapůsobilo to samozřejmě velice velkým dojmem v Římě i jinde. On dokázal udělat to, co už my jsme nemohli. Navázal styk s našimi krajany v Americe a s tamními starousedlíky, kteří vymírali. A vnukl myšlenku, že by se mělo vybudovat něco, co by na ně zůstalo jako vzpomínka. Udělali sbírky a rozhodli se založit Velehrad. A zase bylo potřeba někoho, kdo by do toho šel a kdo by se o dům staral. A nebyl to nikdo jiný než P. Hrubý, který měl ruce, zatímco ostatní měli jenom hlavu. Hlava a ruce musejí spolupracovat.

A konečně poslední vzpomínkou byl koncil. Na koncilu se odhlasovala „kolegialita“. Co je kolegialita? Někteří to vysvětlují tak, že začala demokratizace církve. Napřed prý šlo všechno odshora, od papeže, k biskupovi, farářovi, ke kuchařce, kaplanovi atd., ale teď musí jít všechno zespodu nahoru. To je samozřejmě nesmysl. Pak se říkalo, že musí být jiné rozdělení a že je třeba odstranit struktury, protože struktury jsou překážkou. Ne. Koncil řekl – každá struktura, každá věc v církvi je svatá. Ale musejí mezi sebou spolupracovat. Někdo je z toho řádu, druhý z jiného, každý buď, čím jsi, ale naučme se spolupracovat. A musíme říct, že v té době, kdy jsme trpěli pod dvojím totaliralismem, mnoho katolíků, kteří pracovali každý na svém, brzy pochopilo, že musíme pracovat všichni společně. Co se odehrávalo na různých místech odděleně, bylo potřeba zkoncentrovat.

Nezbývá nic jiného než si přát, aby ti, kteří na tomto pracovali, a na prvním místě P. Hrubý, vstoupili do kolegiality světové, nebeské, kde jsou všichni se všemi, aby tedy do této nebeské, světové kolegiality dnes vstoupil i on. Amen.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.   

 

---

---

Příbuzné články Zemřel don Adalberto Vojtěch Hrubý

---

• Tisk článku
• Diskuse k článku (žádný příspěvek)
• Poslat odkaz